close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009

Upíři a Vampýři - jaká je mezi nimi rozdíl

23. ledna 2009 v 18:21 | Ann |  Upíři
když se lidí zeptám jaký je rozdíl mezi upírem a vympýrem obvykle řeknou že žádný ale je a aby sme si je nepletly řeknu vám jaký.


Upíři:

Mohou pít krev lidskou i zvířecí a to i když je jejích obě´t nemocná virem HIV nebo leukémií nebo jynými nemocemi. Takže mají celkem výhodu o proti vampýrům.


PROTOŽE



Vampýři:

Mohou pít pouze krev lidskou a to dívčí ale ne ledajakou . Dívka která je jejich obětí by měla být panna a před tím než se z ní napijí se s ní musí vyspat a hned po styku vypít její krev.
Kdyby ale dívka panna nebyla a vampýr by se s ní vyspal zabilo by ho to a to nemuvím ani o tom co by se stalo kdyby se napil z muže . A navíc na vympýra neplatí věci jako česnek kříž dřevěný kůl a spol .





No takže už víte jaký je mezi nimi rozdíl asi ,ano ale jestli se ptáte kdo je nebezpečnejší tak zaručeně upír.



No a tímhle možná potěším všechny dívky které ještě neměly kluka tedy všechny ty co jsou panny Vampýrů je nyní velmi málo a jsou na pokraji vyhynutí no je přece nová doba a ne jeden vampýr se spálil ve své volbě kořisti . Což ale o upírech neplatí.

Vampýři a Upíři - rozdíl mezi nimi

23. ledna 2009 v 18:20 | Ann |  Vampýři
když se lidí zeptám jaký je rozdíl mezi upírem a vympýrem obvykle řeknou že žádný ale je a aby sme si je nepletly řeknu vám jaký.


Upíři:

Mohou pít krev lidskou i zvířecí a to i když je jejích obě´t nemocná virem HIV nebo leukémií nebo jynými nemocemi. Takže mají celkem výhodu o proti vampýrům.


PROTOŽE



Vampýři:

Mohou pít pouze krev lidskou a to dívčí ale ne ledajakou . Dívka která je jejich obětí by měla být panna a před tím než se z ní napijí se s ní musí vyspat a hned po styku vypít její krev.
Kdyby ale dívka panna nebyla a vampýr by se s ní vyspal zabilo by ho to a to nemuvím ani o tom co by se stalo kdyby se napil z muže . A navíc na vympýra neplatí věci jako česnek kříž dřevěný kůl a spol .





No takže už víte jaký je mezi nimi rozdíl asi ,ano ale jestli se ptáte kdo je nebezpečnejší tak zaručeně upír.



No a tímhle možná potěším všechny dívky které ještě neměly kluka tedy všechny ty co jsou panny Vampýrů je nyní velmi málo a jsou na pokraji vyhynutí no je přece nová doba a ne jeden vampýr se spálil ve své volbě kořisti . Což ale o upírech neplatí.

čelákovičtí upíři

23. ledna 2009 v 18:18 | Ann |  Upíři
čelákovičtí upíři
jak to všechno začalo
Musíme se vrátit do druhé půli července roku 1966, kdy v ulici Vladimíra Majakovského ve východní části Čelákovic byla při provádění výkopu na pozemku pana Františka Zmeka nalezena kostra. Na místo se dostavili příslušníci SNB a místní lékař MUDr. Major, který konstatoval, že se jedná o kosterní nález uložený do země před časem delším, než zajímá bezpečnostní orgány.
Na místě výkopu pro přípojku vody vedoucí do domu asi 15 metrů jižně a dále asi 8 metrů jihovýchodně k tehdejší prádelně bylo zjištěno, že se jedná o více než údajně jeden rozrušený hrob. Majitel vzal na vědomí upozornění, že jde o archeologický nález. Bylo s ním dohodnuto provedení záchranného archeologického výzkumu. Měl samozřejmě zájem, aby proběhl co nejrychleji, protože chtěl ve stavbě pokračovat. Ředitelství Archeologického ústavu, informované o situaci, pověřilo výzkumem autora tohoto příspěvku.
Prostor, kde bylo pohřebiště nalezeno, měl již v 18. Století název "Mrchovláčka". Do roku 1950 šlo o pole. Nachází se na mírně od jihu k Labi klesajícím přes dva a půl kilometru dlouhém svahu v nadmořské výšce kolem 188 metrů. Jeho povrch kryla vrstva hnědočerné ornice, pod ní pak následovala písčitá, místy hlinitopísčitá vrstva, do které byly hrobové jámy zahloubeny. Ve zmíněném roce 1950 zde tehdejší čelákovický závod Kovohutě začal budovat kolonii dělnických domků, jež zanedlouho dostala název Korea. V souvislosti s výstavbou byla otevřena jáma k těžbě písku o rozměrech asi 15 x 8 metrů, která toto pohřebiště narušila svým severním okrajem. Přitom podle pamětníků, tehdy zde pracujících, byly zničeny dva až tři hroby a kostry nově uloženy na bývalém starém hřbitově.
Od počátku bylo patrné, že se jedná o hroby z mladšího období a že pohřebiště souvisí nejspíše s některou raně středověkou či slovanskou osadou v okolí. Když se podíváme po terénu, asi jedenáct set metrů severozápadně leží nejstarší část města s četnými doklady osídlení již z raně středověkého období. Nachází se tam i stavba románského kostela z konce 12. století a tvrz stojící částečně na mladohradištních základech. Asi devět set metrů západním směrem, v okolí křižovatky dnešní Kostelní a Husovy ulice, bylo již několikrát narušeno řádové slovanské pohřebiště z 10. až 11. století. Doklady osídlení i pohřbívání z této doby nacházíme také ve vzdálenosti přes jeden kilometr severovýchodním směrem na katastru Sedlčánek. Další, i když zatím nečetné nálezy zlomků keramických nádob se našly ve vzdálenosti několika set metrů západním a jižním směrem. Z těchto dosavadních poznatků vyplývá, že sledovaný mikroregion nebyl ve slovanském období osídlen ojediněle.
V roce 1966 majitelem pozemku provedený zásah do severního okraje pohřebiště se stal podnětem k provedení záchranného archeologického výzkumu, během něhož se podařilo zjistit a zdokumentovat celkem jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky dospělých jedinců. Již odkrytí prvních hrobů ukázalo, že se nejedná o normální řadové pohřebiště, ale že jde o pohřební ritus vybočující z běžných norem. To potvrdily i další odkryté hroby a získané poznatky vedly k závěru, že šlo o pohřby s projevy vampyrismu.
co je to upirismus

Nahlédneme-li do naučných slovníků, dozvíme se, že se jedná o víru ve vampýry či upíry, nebo úchylné sání krve. Pod heslem upír, též vampýr se uvádí, že ve slovanských i jiných pověstech jde o ducha zemřelého, který za noci vysává lidem nebo i zvířatům krev a tím je hubí. Bývá to duch čaroděje, člověka narozeného už se zuby, nekřtěňátka a podobně, který bere na sebe podobu velkého netopýra. Upír, jehož tělo v hrobě nehnije, zajde, teprve když se jeho srdce probodne kůlem. Pověra o upírech souvisí s lidovou představou, že se mrtví mohou vrátit na tento svět mezi žijící a že mohou opět nabýti jakéhosi života, napijí-li se lidské nebo zvířecí krve. Tolik nám zhruba říkají encyklopedie.
Vampyrismem se ve středoevropském měřítku zevrubně zabýval již ve 20. letech tohoto století náš etnograf František Wollman, který výsledky svého výzkumu publikoval v Národopisném věstníku českoslovanském. Autor sám shromáždil stovku informací z období konce 16. až počátku 20. století, kdy se s těmito přežitky setkával ještě na některých místech jihovýchodní, východní a severovýchodní Evropy. Výsledky jeho práce nám tak dávají možnost interpretovat tuto značně rozšířenou pověru na období historicky starší. Z pozdějších badatelů to byla předně dr. Zdenka Krumphanzlová z Archeologického ústavu ČSAV v Praze, která této problematice v šedesátých letech věnovala tři zásadní studie.
Dnes tedy můžeme říci, že "vampyrismus" je stará lidová pověra, podle které se vrací mrtvý z hrobu, aby pozůstalým nebo lidem z okolí škodil na životě nebo majetku. Tato pověra má počátky již v dávném pravěku a vznikla z animistických představ v myslích tehdejších lidí, tedy z víry v existenci nadpřirozených sil oživujících neživé a byla úzce spjata se strachem z mrtvých. Jak známo, v dřívějších dobách, při nižším stupni rozvoje společnosti a myšlení, si řadu jevů vyskytujících se v životním prostředí nedovedli tehdejší lidé logicky vysvětlit.
kdo byl upírem?
Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.
Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:
· Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
· Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
· Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
· Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidě už i za živa.
ohlédnutí do historie

Víme, že křesťanství do Čech začíná pronikat již od poloviny 9. století a že roku 845 přijalo křest čtrnáct českých knížat na dvoře východofranckého krále Ludvíka Němce v Řezně. V druhé polovině stejného století přicházejí byzantští misionáři Cyril a Metoděj a šíří slovanskou liturgii. Křesťanství se postupně upevňovalo a v roce 973 získává své pevné místo založením pražského biskupství. Na základě hodnocení všech historických souvislostí můžeme dnes říci, že již ve třicátých letech 11. století byl venkov církevně organizován, což se projevovalo i tím, že křesťané byli pohřbíváni na místech k tomu určených (hřbitovech). Přesto pohanské tradice do určité míry, především asi na místech odtržených od rušného života, dále přetrvávaly. Proto se ještě v 11. století setkáváme s dekrety vydávanými při různých shromážděních kléru a velmožů, které ukládaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit, neboť, jak zapsal Kosma, "mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští". To asi vedlo roku 1039 knížete Břetislava I. k vydání dekretu, kterým stanovil "zvláštní řád správy životní", týkající se zejména některých zbytků pohanských zvyků v Čechách, a ukládá svému hrdelnímu správci řádně potrestat velkými peněžitými tresty ty, kdo by mrtvé pochovávali v hájích nebo na polích.
Jak se zdá, vypudit pohanské zvyky z myslí prostých lidí nebylo jednoduché. Na některých místech se konaly dál tajné obřady, jež měly uspokojit duchy a ochránit jejich služebníky před pomstou a hněvem. To vedlo Břetislava II. v roce 1092 k vydání dalšího nařízení, kterým nakazoval čaroděje, kouzelníky a hadače vypudit z objemu svého království, rovněž háje neb stromy, které na mnohých místech ctil sprostý lid, vymýtit a spálit ohněm" a dále zakazoval konání mnohých pověrečných obyčejů.
To, co se v počátcích křesťanství tvrdě trestalo, bylo pak bohužel v 16. a hlavně v 17. století, jak vypovídají soudní akta, některými církevními hodnostáři zneužíváno.
Křesťanská pohřebiště se od 10. století vyznačují hroby v pravidelných řadách kladených za sebou a bez jakékoliv diferenciace. Zemřelí jedinci byli pochováni v natažené poloze naznak, s rukama podél těla, hlavou k západu, někdy s mírnou odchylkou v orientaci podle ročního období. Na těchto pohřebištích se občas setkáváme s několika málo hroby, a to buď v jejich okrajové části, ale někdy i přímo mezi ostatními hroby, které se odlišují zvláštním uložením těla mrtvého. To je důvod, proč jsou pokládány za ostatky upírů.
nerituální způsob uložení a účinnější zásah na mrtvém, protivampyrická obrana
Protivampyrické obranné prostředky, které známe jak z etnografických, tak i z archeologických výzkumů, se na slovanských pohřebištích projevují několika způsoby. Víme, že k protivampyrickým obranným prostředkům docházelo ve dvou obdobích - stupních.
Znakem prvého stupně, který byl proveden krátce po smrti jedince, je předně nerituální způsob uložení, a to na levém nebo pravém boku, případně uložení na břiše nebo v jiné orientaci tak, aby neviděl na východ slunce. Dále se protivampyrismus projevuje v nepravidelnosti uložení horních i dolních končetin, někdy doprovázené svázáním, s ucpáváním úst, zatížením kameny, probitím kůlem nebo kůlem vraženým vedle těla (magický význam), přibitím hřeby k dřevěné desce, opálením ap. Samozřejmým doprovodným protivampyrickým prvkem byly různé, avšak archeologicky nezjistitelné byliny a koření.
Ve druhém stupni, to znamená po nějakém čase od pohřbení, dochází ke znovuotevření hrobu s cílem účinnějšího zásahu na mrtvém. Ten se projevuje opět několika způsoby, z nichž známe oddělování případně vyjmutí nebo přemístění hlavy na jiné místo. Takovýto zásah lze také sledovat na celých, nebo částech dolních i horních končetin, případně i na jiných částech těla. Sem patří i probití kůlem, pokud nebylo provedeno hned při pohřbení.
Zde se však musí dbát na rozlišení zásahu do hrobu z protivampyrických, nebo z jiných důvodů. K druhotnému otevření hrobů totiž mohlo dojít například při jejich vykrádání, jež je od pravěku častým jevem na řadě našich i zahraničních lokalit. V neposlední době docházelo k otevírání a porušování hrobů pro různá kouzla, kvůli kterým byly z hrobů vyjímány hlavně lebky.

co přinesl výzkum v Čelákovicích
Na čelákovické lokalitě bylo zdokumentováno jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky čtrnácti dospělých jedinců. Jejich skelety nebo jejich části ležely tak, jak byly v době pohřbu do země uloženy, nebo jak zanedlouho po pohřbení bylo s nimi naloženo.
To dalo možnost sledovat jednak rozdílnou orientaci hrobových jam, uložení jedinců na zádech, na boku nebo na břiše. Zacpání úst, uložení rukou, jejichž poloha nesporně svědčí o svázání, i neobvyklé uložení dolních končetin. V jednom případě byl zjištěn i dřevěný kůl vražený do země u levé paže. To vše jsou opatření, která klademe do prvého stupně protivampyrických zásahů.
Naopak oddělení hlavy od těla a někdy i končetin jsou dokladem druhého protivampyrického stupně, který byl rozpoznatelný nejméně na čtyřech jedincích.
V rámci objektivních závěrů pro připravovanou studii a v roce 1971 otištěnou v Časopise Národního muzea v Praze, byly s tehdejším přednostou Ústavu soudního lékařství Univerzity Karlovy v Praze panem profesorem J. Tesařem konzultovány některé otázky vztahující se k tělu mrtvého člověka, aby se v závěrečném hodnocení podařilo v maximální míře vyloučit jiné možné vlivy nebo zásahy.
Důležitým momentem k zásahu proti mrtvému na končetinách v případě jejich nenormálního uložení a svázání, musela být nejspíše doba ihned po smrti, pokud nebylo svalstvo ještě ztuhlé. Po několika hodinách od smrti by zjištěná úprava musela být provázena násilným zlomením kostí nebo být provedena až po několika dnech, kdy se svalstvo opět uvolní.
V prostředí, ve kterém byli tito jedinci pohřbeni, nastává při normálních podmínkách pak nejdříve po šesti týdnech rozklad těla. Značnou úlohu však sehrává teplota a vlhkost. Tímto je dána doba druhého protivamyrického stupně, kdy docházelo po znovuotevření hrobu k oddělení hlavy, případně končetin bez poškození a rozházení ostatních kostí. Vyloučeno bylo i useknutí hlavy, při němž je hlava oddělena vždy až za druhým krčním obratlem, kdy navíc na obratlech zůstávají zřetelné stopy po sečné ráně. Také je vyloučeno případné uložení mrtvého do země až po řadě týdnů, t. j. v rozkladu, kdy by bylo již snadné oddělení hlavy. Tou dobou by totiž nedržely pohromadě ani ostatní partie těla.
Několik slov na závěr
Nalezené pohřebiště je doposud unikátním nálezem ve střední Evropě. Zatím jde o jediné známé pohřebiště určené výhradně pro osoby označené za "upíry". Hroby byly v Čelákovicích nalezeny na malé, nejspíše jen pro tyto nebezpečné jedince vyhražené ploše, a to i v superpozicích a s tzv. zásypy, ve kterých antropoložka dr. M. Blajerová z tehdejšího Archeologického ústavu ČSAV rozeznala další tři dospělé jedince. Znamená to, že když přičteme další dva až tři hroby zničené již v roce 1950, došlo zde v rozmezí několika desetiletí k pohřbení asi dvaceti lidí.
Na základě nerůznějších úvah byla pravděpodobným důvodem zásahu do hrobu v tzv. druhém stupni nejspíše nějaká nehoda nebo tragická událost, která se po smrti odehrála v prostředí, v němž za života nebožtík žil. Mohlo jít o úmrtí, epidemii nebo úhyn dobytka, ale i přírodní katastrofu, byť i v podobě blesku a následného požáru, která patrně vyvolávala hrůznou představu "upíra", což k výše uvedenému zásahu tehdejší lidi vedlo a obava z něj byla nepopiratelně silnější, než strach za sáhnutí si na rozkládající se mrtvé tělo. Hloubka dna hrobů se pohybovala od 35 do 120 cm a některé partie mělce uložených hrobů byly druhotně narušeny nejspíše při zemědělských pracích. Tak nelze ani vyloučit, že již v minulých stoletích mohlo být toto zapomenuté staré pohřebiště narušeno a některé kosti zde např. vyorané, pak daly podnět k označení místa jako Mrchovláčka.
Zajímavostí však je, že kosterní pozůstatky, u nichž se ve většině podařilo určit pohlaví, náleží mužům, a to ve věkovém rozmezí cca 20 až 60 let. Jejich tělesná výška se v průměru pohybovala kolem 168 cm. V jednom případě byl zjištěn výskyt devátých zubů v horní čelisti. Jinak konkrétní materiál nijak zvlášť nevybočuje z hodnocené slovanské populace z jiných pohřebišť.
Vzhledem ke všem známým okolnostem historickým i archeologickým včetně průvodních nálezů železných přezek bylo toto pohřebiště datováno do konce 10. až prvé poloviny 11. století. Ani v současné době další získané informace v rámci archeologických výzkumů v celém okolí nijak toto datování neposunují, a tak opět můžeme konstatovat, že nález patří již do mladšího hradištního období, ne však ještě zcela křesťanského.

Víra na upíry v Evropě

23. ledna 2009 v 18:17 | Ann |  Upíři

Víra na upíry v Evropě


Víra v upíry byla (a je) hojně rozšířena v mnoha částech světa, žádná jiná oblast na světě však nevydala tak rozsáhlou sbírku vampyrického vědění jako Evropa. Legendy o nemrtvých putovaly svobodně všemi možnými evropskými zeměmi, čímž dnes působí nesnáze, pokud jde o přesné určení původu vampýrské legendy.
Například v Řecku dodnes existují lidé, kteří věří na upíry. Konkrétně tento jejich tvor je znám jako "vrykolakas". Člověk se mohl stát vrykolakem skrze násilnou smrt či nedbale vykonaný pohřeb. V Řecku ovšem (jakož i u jiných ortodoxních národů) existovala také všeobecně rozšířená víra, že osoba vyhoštěná z církve nedojde po smrti klidu. Je tudíž zřejmé, že každý, nad kým vyslovil kněz tuto klatbu, stával se rovněž upírem. Zdá se, že vrykolakovi bylo předurčeno, aby napadal ty lidi, které znal ještě zaživa. Tento upír totiž často přicházel k domovům svých přátel a příbuzných, aby zvenčí volal jejich jména. Ke zničení vrykolaka bylo nutno použít tradičních metod, tedy prohnání dřevěného kůlu skrze tvora a odseknutí jeho hlavy. Po těchto úkonech někdy následovalo spálení těla. Příležitostně se také stávalo, že vědělo-li se o nemrtvém, že jde o původně exkomunikovaného, byla tato klatba knězem z vrykolaka sňata, čímž mu byl dán mír.
S Řeckem sousedící země jsou taktéž bohaté na vampyrický folklór. Bulhaři mají víru, která se velmi podobá tomu, čemu věří Řekové. Také zde povstávají upíři skrze násilnou smrt či neschopnost duše zemřelého nalézt klid. Příčinou zde mohl být i nedbale vykonaný pohřební rituál. Jakmile se zrodí "vapir" či "ubour" (záleží na oblasti) bude postrachem místních obyvatel tak dlouho dokud jej nezlikviduje "vampirdzhija" - bulharský lovec upírů. Někteří bývali odstraňováni pomocí dřevěného kůlu, jiní pak mohli být donuceni vstoupit do láhve s ikonou či svatým obrázkem.
V Rumunsku jsou upíři nazýváni "strigoi" či "strigoica" (mužský a ženský rod). Často jsou pokládáni za živé čarodějnice, které mohou opustit své tělo, kdykoli chtějí na někoho zaútočit. Tito živí upíři jsou nazýváni "strigoi vii". Naproti tomu nesmrtelní krev vysávající upíři jsou v této oblasti nazýváni "strigoi morti". Tito tvorové jsou tradičními upíry nejen proto, že v noci opouštějí své hroby a přiživují se na krvi živých, nýbrž také pro způsoby, jakými byli likvidováni. Rumuni věřili, že "strigoi morti" je možné česnekem udržet v bezpečné vzdálenosti, větévka divoké růže mu zabraňovala v opouštění hrobu a svaté symboly jej dokázaly zapudit. Samozřejmě, že preferovanými metodami bylo probodnutí kůlem a stětí. Z Rumunska také pochází víra v "nosferatu". Toto jméno bývá spojováno s krev vysávajícím upírem, jemuž je přisuzována schopnost mít sexuální styky s živými. Osoba je odsouzena stát se "nosferatu", pokud je nevlastním dítětem rodičů, kteří se narodili jako levobočci. K zlikvidování "nosferatu" jsou rovněž používány obvyklé evropské metody.
V Polsku a Rusku se setkáváme s folklórem, jehož součástí je i "upior" či "upyr". Oba tito tvorové disponují neobvyklým rysem, totiž že se potulují a útočí v době od poledne do půlnoci, což znamená, že přinejmenším polovina jejich aktivity spadá do denních hodin. Jejich neuhasitelná žízeň po krvi je však řadí mezi tradiční upíry. Oba tvorové bývají zneškodňováni tradičnímu evropskými způsoby, v Rusku však kromě toho bývala na "upyra", nalezeného ve své rakvi, vylévána svěcená voda.
Německý "nachtzehrer" se chová prakticky stejně jako "vrykolakas". Kromě toho však o něm bylo známo, že se přiživuje nejen na krvi živých, nýbrž i na tělech mrtvých.
Ve Velké Británii a Francii nenacházíme žádný významnější původní vampyrický folklór.
Ještě několik evropských zemí, o kterých nebyla zmínka, disponuje jistým druhem vampyrického folklóru, jsou si však v mnohém podobné s výše zmíněnými případy. Např. v Itálii existuje velice stará víra v živého upíra, který je nazýván "strega" a který se chová velmi podobně jako rumunský "strigoi vii".
Nyní si představme některé okultní či vědecké pohledy na problém vampyrismu. Tato vysvětlení je však možno aplikovat pouze na některé z případů a zdaleka neobjasňují existenci vampyrismu jako celku.

Lykantropie ( pojednávací)

23. ledna 2009 v 18:16 | Ann |  Vlkodlaci

Lykantropie...úvod a vysvětlení


Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.

o krvi ))

23. ledna 2009 v 18:15 | Ann |  Upíři

o krvi

|
Krev, to je tekutina, kterou si mnoho lidí spojuje se smrtí a mají z ní hrůzu. Snad to mají v podvědomí uložené tak, že při její ztrátě přichází smrt a když je někdo zabit, automaticky je jí všude kolem mnoho. Ale krev je něco ůžasného, dává život, je to čistá energie a bez ní bychom nemohli existovat. Používá se od pradávna při rituálech, má význam naší životní energie, tak proto. Lze ji ale snadno nahradiv třeba v obřadech Wicca obyčejnou štávou z jablka, vždyť jablko je přece ovocem pokušení, plodnosti a lásky a když jej rozkrojíte, oběvíte ten nejuctívanější symbol a sice pentagram, je to chranný symbol a symbol člověka. Já osobně ale upřednostňuji při rituálech krev pravou, přecejen nic vás nespojí tak, jako krev.
A zde dávám pár zajímavostí o krvi:
* průměrný dospělý člověk má 5,5 litrů krve
* pokud máte piercing, nebo tetování, nemůžete darovat krev
* 55% krve tvoří plazma
* jsou 4 krevní skupiny: A, B, 0, AB
* RH faktor může být buď pozitivní nebo negativní, četla jsem dokonce, že žena, co má pozitivní RH faktor má snadnější porod
* jediná kapka krve obsahuje miliony červených krvinek
* průměrná délka života červené krvinky je 120 dní
* jediná kapka krve obsahuje sedm az dvacet pět tisíc bílých krvinek
* plazma je z 90% voda
* některé nemoci jako HIV/AIDS jsou přenášeny krví
* krevní sraženina vzniká jakmile je krev vystavena vzduchu, krevní destičky vycítí přítomnost vzduchu a začnou se spojovat, to je chytré, jinak bychom vykrváceli
* cukr glukóza je obsažen v krvi, čím víc jíte ovoce, tím máte krev sladší
* krevní barvivo se jmenuje hemoglobin
Jedním ze základních okultních principů je mystická moc krve. Funguje zde tzv. sympatetické pouto mezi krví a životem. Tato sympatetická pouta vznikají za předpokladu, že něco je možno použít k zastoupení něčeho jiného. Krev tedy zcela přirozeně zastupuje životní sílu, která je na ní závislá.

Gabriel ( Přemýšlivý )

23. ledna 2009 v 18:13 | Ann |  Mé příběhy

Gabriel


Gabriel
Slyším…kostelní zvony. Jejich zvuk je tak krásný, a přitom až mrazivě děsivý...Ohlašuje smrt. Slyším, jak srdce zvonu zoufale naráží na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění se přidává temný chorál mnoha hrdel. Začínám mít strach. Všude je tma. Nic necítím, nevidím…. Nevím. Prosím, ani nevím koho, jen abych věděl. A ještě víc prosím, aby konečně ustala ta pekelná kakofonie zvuků. Opravdu… vše na chvíli ustalo. To ticho mě kdovíproč uklidňovalo.
Moji šťastnou chvíli míru roztrhal úder. A další. Údery nepřestávají, naopak, nabírají na síle a rytmu. Jsou to snad kapky deště? Spíš mi to připomíná zvuk bubnů, se kterými chodili verbíři… Ale proč? Kde to jsem? Žádná odpověď, jen další a další otázky. Z těch zvuků už pomalu šílím. Otevřel jsem oči. Všude kolem mě, pořád ta samá, neproniknutelná tma. Jako kdybych měl něco před očima. Pokusím se pohnout rukou. Povedlo se. Ale to co jsem ucítil, to mě skoro zabilo. Moje ruce nahmataly dřevo. To… snad ne! Není možné! Otevřel jsem ústa a křičeljsem. Zoufale jsem ječel… ale jediné, co mi přišlo v odpověď, byl výsměšný chechot hromu…
Ani nevím kdy jsem přestal křičet. Už jsem jen sípal a třásl se děsem. Z očí mi tekly slzy. Jedna z nich mi dotekla až ke rtům. Nemohl jsem si pomoci a ochutnal jsem. Místo očekávané slanosti mě však udeřila nasládlá chuť krve. Zvuky pořád nabývaly na intensitě, jakoby to snad ještě šlo… Byl jsem otupělý. Nedokázal jsem se soustředit, jen jsem pořád cítil tu krev a slyšel tu démonickou disharmonii zvuku. Snad celou věčnost jsem trpěl, než se nade mnou slitovalo bezvědomí a přikrylo mě svojí nicotnou rouškou.
Gabrieli…
Zdá se mi to? Nebo mě někdo volá?
Gabrieli…
Otevřel jsem oči. A viděl jsem vše. Naprosto vše… co bylo, i to co je. Na zádech mě něco tlačilo. Všechno vypadalo… jinak než předtím.Pochopil jsem… jsem mrtvý.
Vstaň…
Poslechl jsem. Víko rakve samo odskočilo a já se začal hrabat ven, skrze hlínu, jako by to byla voda…Až jsem se dostal na vzduch… cítil jsem svěží vítr, ještě voněl deštěm. Stál jsem na hřbitově, na vlastním hrobě… Nadechl jsem se… nechal jsem se unášet tím, jak mi vánek cuchal vlasy… a peří na zádech. Peří? Co se…jak? Proč?
Neptej se… a leť.. neptej se kam, leť rychle…neptej se proč…
Poslechl jsem.

Pověra ( hororové)

23. ledna 2009 v 18:11 | Ann |  Mé příběhy

Pověra


Pověra

Byl krásný podzimní večer a zapadající slunce nádherně osvítilo pestrobarevné listí na stromech i na zemi. Zpěv ptáků pomalu utichal a v posledních odlescích paprsků se třpytily pavučiny. Seděla na molu u lesa a sledovala jak vítr čeří vodu. Nikdy před tím si nevšimla, jak nádherné obrazce může vytvářet jemně se vlnící hladina.
Sabina byla zvláštní dívka. Byla vždy jiná než ostatní děvčata. Nikdy ji nezajímalo kdo, s kým a kde, ale spíše se stranila společnosti a příliš nemluvila. Mnohdy a zejména v pubertě ji za to okolí ošklivě odsuzovalo. Často se sama sebe ptala, co dělá vlastně špatně. Jednou nakoukla do časopisu, který nesl titulek "jak být hvězda." Ale po přečtení prvního odstavce, kde se psalo, že kluci mají rádi takové holky, které jsou sami sebou ho zlostně zaklapla a odhodila se slovy: "To jsou kecy. Jak to můžou všichni číst?" Z jejího přemýšlení ji náhle vytrhlo mohutné šplouchnutí. Kapr. A pak spatřila jak konečně přichází on. Jeho dlouhé černé vlasy mu sahaly po ramena a šibalsky se na ní usmíval. "Čekáš dlouho?" Zeptal se. Odpověděla že ne, ale lhala. A on to věděl, protože zase určitě stál dobu opodál a sledoval ji. Dělal to často. Jen stál a pozoroval ji. Pak se přivítali krátkým polibkem.
Slunce už zapadlo, ale oni stále ještě seděli ruku v ruce u vody, stále opojeni tou krásou západu slunce. Znali se jen krátce, ale Sabina něco takového ještě nezažila. On byl úplně jiný, než ostatní. Nezajímalo ho, jestli se dívka obléká podle poslední mody, ani jestli má prsa větší než zadek. Měl ji rád jako nikdo před tím. Jednou prohlásila, že jestli ji někdo bude mít radši, než její pes, tak pro něj udělá cokoliv. To se teď stalo a ona byla ochotna to splnit. Ještě ale netušila co všechno bude muset udělat. Nic z toho netušila. Protože kdyby to tušila, nikdy by této studené podzimní noci neseděla u opuštěného rybníka.
"Dnes je úplněk." Zašeptal. Neodpověděla, jen si povzdechla. "Víš, někdy mám při úplňku takový zvláštní pocit. Nemůžu spát a nejraději bych běhal někde venku." "Skoro z tebe jde strach." Pousmála se. "Ty mi nevěříš, viď? Myslíš si, že přeháním." "Nepřeháníš." Odpověděla a on se zlehka dotkl její tváře. Tenhle dotek a pocit z něj už znala. Bylo to poprvé v jeho pokoji, byl doma sám. Tehdy se jí také takhle dotkl. Pohlédla mu do očí. Milovala ty třpytící se tmavá sklíčka. Byly plné touhy a ve světle svíčky zvláštně jiskřili. Milovala jeho jméno. Gabriel. Vyzařovala z něj zdrženlivost a elegance, ale také odvaha a jedinečnost. A on byl jedinečný, jako ona noc. Ten pokoj nebyl velký a byl v podkroví. Mnoho obrazů a obložení z tmavého dřeva. Napravo stál velký stůl, na kterém zářilo mnoho plamínků. A naproti postel. Červené prostěradlo a černé povlečení. Tenkrát zažila něco neopakovatelného. Jejich těla splynula v jedno a jí v té záplavě citů náhle přestaly fungovat smysly. Cítila jen obrovskou vášeň a pak výbuch. "Gabrieli." Vydechla. Venku zavyl pes.

"Znáš tu pověru?" Zeptala se Sabina. Zdálo se jí však, že ta slova se tíživě nesla nocí i když je skoro zašeptala. Bylo to jako předzvěst něčeho zlého až jí přeběhl mráz po zádech. "Vyprávěj." Odpověděl, ale přitom nespustil oči z úplňku. "Říká se, že v těch lesích tady okolo běhá za úplňku odporná nestvůra. Jednou se tu ztratila mladá dívka a už ji nikdo nikdy neviděl. No, záleží na tom, čemu věříš." Skoro se zasmála. Ale vážně jen skoro, protože pak uviděla jeho oči. Nebyly hnědé, ale bílé. Ano, opravdu bílé! Došlo ji, že je to odraz měsíce a podívala se na něj taky. Pravá hrůza ale přišla, když odvrátila pohled zpět do jeho očí. Už nebyly hnědé, ani bílé, ale byly červené a stahovali se do odporného tvaru. Jeho čočky se zeleně rozsvítili a víčka se mu podlila krví.Sabině se ve tváři objevil výraz obrovského zoufalství. Vykřikla, ale byla celá ochromená. Nemohla se ani hnout, cítila, jak ji nohy vrůstají do země. Zaplnilo ji zoufalství. Nemůže pryč, sakra nemůže utéct! Neví co se to děle a nemůže utéct. Gabriel- jeho krásné řasy už nebyly. Místo nich se objevila odporná a mastná kůže. Jeho dlouhé vlasy už taky nebyly. Hlavu a krk mu porostly chlupy. Ta černá a hustá srst byla celá naježená. Naježená tou bolestí a hlavně hladem. Hladem po čerstvém mase a krvi. A tím měla být ona, Sabina. "Gabrieli, co se to" Na odpověď však nečekala. Sevření v nohou polevilo a dala se na sběsilý úprk. Poslední co v té hrůze spatřila byly jeho dlouhé ostré drápy, které se zlověstně leskly. Při představě že možná budou od její krve se ji zmocnila nevýslovná hrůza. Pak už vnímala jen rychlost, kterou běžela. Pryč od něj, pryč od toho zvířete. Ale věděla že daleko se nedostane. On ji ucítí, ach ano, on si ji najde. Po chvíli už byla vyčerpaná. Cítila, že jestli nezastaví a neodpočine si, tak se zhroutí. Zastavila a ztěžka oddychovala. Stále tomu nemohla uvěřit-nebo si to nechtěla připustit. Byla sama v lese. Ne, ty nejsi sama! Ozval se chladný hlas v její hlavě. Je tu s tebou tvůj Gabriel a jde si pro tebe! Cítila, jak se jí zvedá žaludek. On tě najde. Začal ji znovu našeptávat. Vyčenichá si tě a ráno budou tvoje vnitřnosti viset všude kolem na těchto větvích. A víš co je nejlepší? Ty jsi se s ním objímala, líbala a spala s ním. Ano, milovala ses s netvorem, holka!! Tohle už Sabina nezvládla. Ztěžka se opřela o strom a zvracela.
"Přemýšlej Sabino!" Říkala si sama pro sebe. Nevěděla co má dělat. Kolem byla tma a větve holých stromů se ve větru kroutily. Za chvíli se takhle budeš kroutit ty, ale v agonii! "Buď zticha" Okřikla ten vnitřní ledový hlas. Náhle uslyšela zavití. Příšerné zaječení hladové nestvůry. "On mě cítí." Napadlo ji. Ano, cítil ji a také byl stále blíž a blíž. Sabina nevěděla kam má utéct. Jen se rozběhni a možná mu vletíš rovnou pod ty jeho drápy, co tak dychtí tě rozsápat na kusy. Hrozná představa. Znovu se rozběhla. Větve se kolem ní stále pevněji obemykaly a celou ji poškrábaly. Nechávala za sebou stopy krve, stopy po kterých se vydal i on. Dostala se na zvláštní mýtinku porostlou mechem a náhle cítila, že není sama. Někdo ji sleduje. Někdo nebo něco, ale na tom nezáleží, protože věděla že to je Gabriel. Byl naproti ní, on si s ní pohrával. Zastavila se. Chtělo se jí řvát, ale skoro nedýchala. To ticho bylo deprimující. A pak přišlo to hrozné funění. Hlasitý dech obludy, jež byla ještě před chvílí člověkem. Obrovská tlapa ji porazila a přimáčkla k zemi. Drápem ji přitom rozpáral už tak potrhaný kabát a zaryl se jí do kůže. Z rány ji vystříkla krev a ona vykřikla. Potom Gabriel promluvil lidským hlasem. Nebyl to ale jeho hlas. Byl hrubý a bezcitný. "Znáš tu pověru?" Zeptal se. Neodpověděla, jen se jí zrychlilo dýchání a tekly ji slzy. Prameny strachu a beznaděje. "Jednoho večera za úplňku sežral vlkodlak dívku, která ho milovala. Od té doby spolu straší tady v lesích." Nocí se nesl táhlý a bolestiplný výkřik. A pak už nic nebylo, jen tma. Černá a temná.
Otevřela oči. "Jen sen?" Zeptala se sama sebe. Měla zvláštní pocit, jako by jí její tělo vůbec nepatřilo. Vstala. Pak ale uviděla něco, co ji málem zastavilo srdce. Pár metrů od ní se táhly žluté policejní pásky a pod jedním podrápaným stromem spatřila odporně zohavené tělo dívky. Při pohledu do její tváře zjistila, že je to ona sama. Nechápala to. Slyšela a viděla ty lidi kolem, ale zdálo se že oni ji nevnímají. Ani nevědí že je tam také. "Nejspíš ji zabil jakýsi obrovský pes." Slyšela říct nějakého muže. Viděla své zdrcené rodiče a pak taky jeho. Gabriela. Vypadal, že ji jako jediný vidí a šel přímo k ní, proboha, šel k ní. "Ahoj miláčku" pronesl a najednou viděla, že ona už není v lidském těle, ani Gabriel ne. Dva vlci spolu odběhli hloub do lesů.

U vody zpívají ptáci a letní noc postupně halí vše do černé tmy. Za oblaky se začíná objevovat měsíc. U vody plápolá oheň a kolem něj sedí skupinka dětí. "Dnes je úplněk" řeklo jedno z nich. "Copak, bojíš se snad?" "Ne, to teda nebojím." Náhle je přerušil jiný hlas. "Nechte toho, kdo dojde pro dřevo?" "Ten co se ptá!" Dostalo se mu odpovědi. Následoval hlasitý smích. "Kluci, já tam sám nejdu!" "A pozor, máme tady poseru. Jak tě vůbec maminka mohla pustit s náma ty trubko?" Kluk odpověděl: "Tak si tam jdi sám!" "Taky jdu, než to zhasne!" Řekl ten druhý a odešel do lesa.
"Copak vy neznáte tu pověst?" Ozval se znovu kluk. Skupinka se sesedla kolem ohně a on spustil: " Říká se, že v těchto lesích běhají za úplňku dvě nestvůry a shánějí potravu pro své malé děti." Ozvalo se však: "Taková pohádka, snad mu to nebudete věřit! Vždyť se bojí jít i do lesa." Jejich hádku však přerušil zvláštní zvuk. "Kluci, co to bylo?" Před oheň náhle dopadlo mrtvé tělo jejich kamaráda, celé potrhané, zkroucené a zohavené. Oči už neměl a z krku se valila jeho tmavě rudá krev.
Půlnocí se nesly výkřiky.
Kdesi zavyl pes.

Smrt a růže ( hororové)

23. ledna 2009 v 18:10 | Ann |  Mé příběhy

Smrt a růže


Smrt a růže
Jonathan Collin byl mladý, pohledný a velmi tichý zaměstnanec pohřebního ústavu. Práci se věnoval naplno, neměl přítelkyni, ani zájmy, a téměř žádné přátelé, až na hrstku známých ještě ze školy. Dnes měl náročný den. Stihl už tři pohřby a teď vezl tělo na čtvrtý, konečně poslední. Byla to nějaká mladá holka, šestadvacet let, údajně spadla ze skály a poranila si míchu, načež zemřela. Jmenovala se Eva Sandori, víc o ní nevěděl a vlastně ani nepotřeboval. Ale chtěl. Zajímaly ho osudy všech těch mrtvých lidí, jejich zapomenutý život a smrt, která přišla obvykle náhle a nečekaně. Chtěl vědět, koho to vlastně veze v pohřebním vozidle, v černé a temné rakvi, pro koho pozůstalí pláčou, čím byl dotyčný tak výjmečný... Ale to nešlo, lidí umíralo hodně na to, aby se o všechny zajímal. Odbočil ke smuteční síni a zastavil. Obrátil se na spolujezdce. "Tak, jdem na to." Vystoupili, otevřeli prostor pro rakve a rakev vynesli ven. "Ještě že tam neleží nějakej stokilovej chlap, na to už bych dneska neměl." "Já taky ne." odpověděl Jonathan. "Dnes toho mám dost." Dopravili rakev do obřadní síně a práce se ujala aranřerka. Rozestavěla věnce kolem dokola, pověsila květiny, upevnila povolené stuhy... "Otevřem to?" zeptal se Jonathanův spolupracovník a Jonathan jen přikývl. Chopili se víka.
Dívka v rakvi byla přes svou smrt nevýslovně krásná. Jistě byla kdysi snědá, ale nyní už ne. Byla pobledlá, s tmavými, slušivě upravenými vlasy, nádherným obličejem, jež halil jemný a elegantní závoj a dokonalou postavou, kterou ještě zvýrazňovaly černé společenské šaty. Pro Jonathana byla perfektní. Zůstal na ni upřeně hledět a ani neposlouchal svého kolegu, který si něco mumlal pod nosem a kytkách. Vyrušil ho až ostrý hlas aranžerky. "Jsem hotová! Kdy mají přijít?" "Za půl hodiny." odvětil Jonathan a ještě věnoval jeden pohled mrtvé dívce. Aranžerka si toho všimla a poznamenala: "Tak mladá...taková škoda! No jo, na světě je bordel!" "Hmmm..." Jonathanův kolega se odebral k odchodu. "No jdeme, ne? Co tam ještě stojíš? Ty toho dneska už nemáš dost?" Jonathan se otočil a odkráčel ven k autu.
"Víš co, já si zajdu na oběd do místní restaurace, ty už jeď." Spolupracovník se podivil. "Cože? A proč se nenajíš u nás v bistru?" "Chci být chvíli sám. Můžeš to pro mně udělat?" "Jo. Tak já jedu. Zatím..." "Jasně..." Pohřební vůz zmizel v zatáčce a Jonathan se vrátil do smuteční síně.
Aranžerka už se taky chystala k odchodu. "Ach, vrátil jste se...zapoměl jste něco?" "Ano, menší úpravy. Já už to tady zvládnu, můžete jít." "Tak fajn. Už jsem hotová." Otočila se, popadla kabát a odkráčela. "Nashledanou!" zavolala ještě a pak zmizela. Jonathan zůstal sám s mrtvou. Díval se na ni. "Jsi moc hezká." řekl. Usmál se a opatrně ji pohladil po tváři. "Za chvíli mi tě pohřbí...hluboko do země. Shniješ...ale to nemůžu dopustit. Něco tak krásného..." Dostal nápad. Vezme si ji k sobě. Nenechá ji tady, aby ji zakopali jako psa. Bude jeho. Přitahovala ho. Měl na to půl hodiny. Musí se dostat domů pro auto...rychle...
Do dvaceti minut byl zpět. Nechal otevřené dveře, vběhl do smuteční síně a zvedl tělo z rakve. Naštěstí tam ještě nikdo nebyl. Musel si pospíšit. Posadil mrtvou dívku na zadní sedadlo, ale přepadla. Nechal ji tak, zavřel a sedl si k volantu. "Tak, už mi tě nevezmou, Evo."
Doma ji položil na postel a políbil ji. "Tak tady já bydlím. Nic moc, ale dá se tu žít. Můžeš tu bydlet se mnou, zvykneš si tady. Mohl bych ti něco přinést na uvítanou, že? Tak tady počkej, hned jsem zpátky." Vyšel před dům a namířil si to do protějšího květinářství. Prodávala tam jeho sousedka, která Jonathana už moc dobře znala. "Dobrý den, pane Colline! Co to bude?" mile se usmála. "Tucet růží, prosím." "Ale! Tucet růží? Pro vaši matku? Má narozeniny? Nebo jste si snad našel přítelkyni?" Jonathan se pousmál. "Ano, pro přítelkyni." "No vida! Přece jen nezůstanete sám! Tímhle jí zaručeně uděláte radost!" "Ano, jsem si jist." Po chvíli zaplatil a vrátil se domů.
"Jsem zpátky! Podívej, co jsem ti donesl! Líbí se ti?" Položil kytici růží Evě na prsa a vtiskl jí na tvář polibek. "Jsi moc hezká. A oni tě chtěli pohřbít!...Nemáš hlad? Hmmm, ale jistě...nemáš. Promiň." Sám otevřel lednici a vzal si bagetu. "Já už hlad mám." usmál se a pustil se do jídla.
Hodinu na to zazvonil telefón. Jonathan jej nezvedl. Ozval se záznamník. "Tady Jonathan Collin, zřejmě jsem v práci. Po zvukuvém signálu mi zanechte vzkaz." Pak se ozvalo pípnutí a hlas jeho nadřízeného: "Kde jsi, sakra, Jonathane? Všude tě hledáme! Ta mrtvá z rakve zmizela, nevíš o tom něco? Ozvi se." zněl rozčileně. Jonathan mu ale nehodlal volat. Nemohl by pak zůstat se svou milou. O chvíli později zvonil telefón ale znovu. Tentokrát to Jonathan už zvedl. "Ano?" "Jonathane, kde sakra jsi?!" Byl to jeho šéf. "Udělalo se mi zle, promiň, že jsem se neozval. Zvracel jsem. Asi nepříjdu nějakou dobu do práce." "Jak si to představuješ?! Jen tak si řekneš, že nepříjdeš do práce! A ta holka z rakve zmizela! Víš, jaký z toho byl průšvih? Hledáme ji a údajně jsi tam byl naposledy ty!!!" "Ale já o ničem nevím. Dělá se mi zle, už budu raději končit...." Pomalu pokládal sluchátko, ale ještě slyšel nadřízeného, jak křičí do telefónu: "Jonathane! Tak už do práce nechoď vůbec! Jonathane, slyšíš?!..." Zavěsil. Vrátil se k Evě. "To byl šéf, zlobí se na nás. On to ale nechápe. Já chci být s tebou..."
Večer zvonil telofón do třetice. Jonathan si nejdříve říkal, že ho nezvedne, ale nakonec si to rozmyslel. "Prosím, Collin." "Ahoj Johne, tady je tvá matka. Jak pak se máš? Napadlo mě, že ti zavolám..." "Ahoj mami, mám se fajn, a ty?" "Taky taky...nechceš se někdy ukázat?" "Mami, to nejde, mám tady přítelkyni, nemám moc čas si s tebou povídat." "Ty máš přítelkyni? A že ses nepochlubil! Jak pak se jmenuje? Co je zač?" "Jmenuje se Eva a je horolezkyně. Mami, já vážně nemám čas..." "A kdy mi ji představíš?" "Já nevím, teď to nejde. Jsme spolu velmi krátce." "Aha. No, doufám, že se ale někdy dočkám...." "Určitě. Pa!" "Tak ahoj. A ozvi se někdy." "Jasně." Matka. Konečně zavěsila. Nerad s ní mluvil, pořád se mu jen starala do života. Otec už dávno zemřel, takže si neměla s kým povídat. Volala Jonathanovi. Neměl to rád. "Tak Evo, už na nic nebude rušit." Pustil televizi a opřel si Evu o rameno. "Mám ráda seriály? Nebo radši hudbu?" Mlčela. Jistě, byla mrtvá. Na krku se jí objevily krevní sraženiny...Jonathan se jich však nevšímal. "Budeme koukat na seriál a pak půjdeme spát."
Ráno se probudil s blaženým pocitem, že Eva leží vedle něj. Ležela nehnutě, krásná, černé šaty pečlivě srovnané, nezmačkané... Sváděla ho. Přitulil se k ní blíž. "Dobré ráno." políbil ji na tvář a následně i na rty. Byly chladné jako led. Pohladil ji po vlasech. "Asi jsem se do tebe zamiloval. Miluješ mě taky? Řekni..." začal ji vášnivě líbat a rukou ji nadzvedl šaty. "Jsi tak nádherná...Evo..." Její chladné tělo ho nevýslovně vzrušovalo. Roztáhl jí nohy. "Miluji tě. Moc tě miluji!"
Opět ji upravil a nechal ji ležet. "Líbilo se mi to." Vstal a všiml si, že na posteli ještě leží růže. Uvadly. "Sakra, promiň! Koupím ti jiné." Hodlal to ihned splnit. Běžel do květinářství, koupil tucet růží a vrátil se zas do bytu. "Tady jsou, ale dám ti je do vázy. Ať znova neuvadnou." Popadl skleněnou vázu, napustil ji vodou a postavil do ní čerstvé růže. "A je to. Vidíš, jsou krásné jako ty!"
Uběhly tři dny a Eva už začala zapáchat. Byl cítit celý byt. Jonathanovi to ale nějak nevadilo. Ráno zazvonil zvonek. Jonathan ještě rozespale otevřel. Za dveřmi stál jeho kolega z práce. "Bože, co to tak smrdí! Jako by někdo hnil!" "Co chceš?" Muž si vytáhl kapesník a přiložil si ho k ústům. "Měl by ses vrátit do práce...bože, to je smrad...co to je?" "Nic necítím. A nikam se nevrátím, skončil jsem." "Cože? Ale to přece jen tak nemůžeš!" "Ale můžu!" "Jonathane...sám dobře víš, kolik máme práce, tak neblbni!" "Mně to nezajímá, já mám dost té svojí..." "Ale...ale vždyť ty nic neděláš! Pořád jsi zůstaval v práci!" "No však právě. Teď chci mít čas na svůj soukromý život." "Vždyť ani nemáš přítelkyni!" "To se ale hrozně mýlíš! A teď vypadni, ona mě právě čeká!" Jonathan zabouchl dveře a vrátil se k Evě. Jeho kolega už znovu nezabušil. "Pořád nás někdo obtěžuje, ale to brzy přestane, drahoušku...uvidíš."
Eva už večer zapáchala k neunesení. Jonathan přemýšlel, co s ní má udělat, ale napadala ho jen jediná věc. Musel ji pohřbít. Moc se mu do toho nechtělo, ale nechtěl Evu vidět, až z ní bude hnijící "nic". Popadl ji do náruče a potmě vynesl ven do auta. Musel s ní odjet na svou chatu, měl tam zahradu, tam ji nikdo nenajde....
Zakopal Evu a vrátil se domů. Byl skleslý a nesmírně smutný z toho, že Eva musela odejít. Bylo to, jako kdyby znovu zemřela. Už nadále nemohla být s ním. Byl s ní tak krátce...
Uběhl týden a Jonathan každý den kupoval na hrob své milé čerstvé růže a chodil ji navštěvovat. Mnohdy jí i zpíval a mluvil s ní jako s živou. Toužil ji mít u sebe, ale nešlo to. Pak se ale vracel jednoho dne domů a zamyslel se nad smyslem života. Nevnímal, kudy jede, a málem srazil mladou ženu, která přebíhala ulici. Naštěstí zastavil včas. Vystoupil. Při pohledu na její tvář skoro oněmněl...byla tak podobná Evě! "Omlouvám se...já..." "V pořádku." vyhrkla žena. "Nic se mi nestalo, ale příště dávejte větší pozor." "Jo...mohu znát vaše jméno?" "Ehm...jsem Susan." "Jonathan." Podali si ruce a Jonathan se usmál. "Mohu vás jako omluvu pozvat na oběd?" "Ne, já spěchám do práce, už jdu pozdě...omlouvám se." Jonathan se tedy vrátil do auta. Pociťoval tak trochu zlost, že ho Susan odmítla. On ji chtěl! Nastartoval a pousmál se. "Ale jo, půjdeš se mnou...." rozjel se a prudce do Susan najel. S výkřikem mu přepadla přes auto a zůstala ležet. Jonathan vystoupil a nahmatal tep. Žila. Zvedl ji a v náručí ji odnesl do auta. "Vidíš? Už jedeš se mnou! Ale nemůžu tě nechat žít..." jemně pohladil její tvář, načež jí zlomil vaz. "Papa! Už jsi moje...Evo..."

Polibky temnoty (zamilované)

23. ledna 2009 v 17:53 | Ann |  Mé příběhy

Polibky temnoty


Polibky temnoty
Komtesa Erine se prodírala hustým lesním podrostem. Ruce měla už celé poškrábané od ostrých větví planého hlohu a od trnů ostružin, z jemných krajkových rukávů jejích nádherných, tmavě zelených sametových šatů zbyly jen ubohé zašpiněné cáry. A i ty se ještě odtrhávaly dál, jak se prodírala dalším a dalším křovím.
Hustě pršelo a déšť jí promáčel oděv až na kůži a utvořil z jejích dlouhých, vlnitých, plavých vlasů malé slepené provázky. Pomalu se blížil soumrak.
Nechtěla přenocovat v té pustině. A nechtěla se vracet k převrženému kočáru a mrtvolám svého doprovodu. Představa, že by v tom místě měla strávit noc, byť v relativním suchu a teple, ji děsila víc než představa, že by musela vyhledat úkryt a přenocovat zde v lese.
Když je ale přepadli lupiči a vrazi a ona zjistila, že je jediná, kterou nenašli, nezabili a neokradli, dala se raději rychle na ústup. Co kdyby ty muže napadlo se ještě vrátit. Utíkala pak dlouho lesem po, až na sem tam nějaký ten pařez nebo kořen, docela schůdném terénu. Až sem. Posledních několik metrů se co nejrychleji snažila prodrat stále hustějším lesním podrostem. Ani terén zde již nebyl tak zcela rovný, jako předtím. Každou chvíli se skutálela z nějakého svahu do dolíku plného ostružiní, kamení nebo kopřiv a potlučená, zablácená, popíchaná a popálená se odtud pak těžce dostávala zpět nahoru.
Podpatky jejích střevíčků už vzaly za své hned po prvních několika metrech a nohy, nezvyklé chůzi, ji bolely čím dál tím víc. Věděla však, že se odtud musí dostat ven a najít někoho, kdo by ji doprovodil domů. Nijak ji nevábilo strávit noc v Klaitenském lese plném divokých zvířat a opředeném tisíci zkazkami o působení magie na zdejší rostliny a zvěř. Zvlášť ne v tuto noc, kdy má být úplněk. To jsou prý síly zla nejsilnější.
Když tedy zahlédla mezi stromy slabé světlo oken jakéhosi stavení, podvědomě zrychlila krok, i když ji už rozdrásané nohy pomalu odmítaly nést dál a každý krok byl nesnesitelným utrpením. Prodírala se hrdinně dál. Když už myslila, že lesu snad nikdy nebude konec, že se z toho hustého a zraňujícího křoví nikdy nevymotá, les náhle končil. Před jejíma unavenýma nohama se rozprostírala široká zelená pláň, přes kterou protékal malý, bublavý potůček s průzračnou a chladivou vodou.
Na druhém konci planiny se k nebi vypínal majestátní obrys velkého zámku. Tedy, zdivo té stavby již bylo na mnoha místech porušeno a černě natřená brána se zlatými květy a ptáky už nebyla nová a postrádala štít hlásající jméno rodu, který zámek obývá a některé z věží a část opevňujících hradeb byly pobořeny, hlavní křídlo a jedno z postranních křídel zámku a zámecká kaple však byly téměř neporušené a v jednom z oken v prvním patře hlavního křídla zahlédla předtím ten mihotavý záblesk světla, který ji sem dovedl.
Neměla tušení, že tu ten zámek stojí. Nepamatovala se dokonce, že by se někdo zmiňoval o tom, že by tu kdy nějaký zámek stával. Ale byla ráda, že tu je a že není prázdný nebo obývaný nějakými duchy.
Zula si střevíčky, rychle si opláchla zdrásané nohy a ruce a špinavý uplakaný obličej v ledové vodě potůčku, urovnala si vlasy a vytahala z nich listí a úlomky větviček, které se tam zachytily, jak se kolem nich prodírala křovím, a trochu si poopravila a očistila šaty. A pak se zase obula a vydala se k zámku, který ji přitahoval vidinou tepla a sucha tak, jako rozsvícená lampa přitahuje noční můru, než ji svým žárem spálí na popel.
Černá, zlatem zdobená brána se otevřela na jediný její slabý dotek a Erine vstoupila do neudržované, ale ještě stále krásné zámecké zahrady. Voněly tu nádherně lilie a pivoňky a v přenádherných loubích se zde po dřevěných obloucích nad cestami pnuly záplavy bílých a krvavě rudých popínavých růží s květy tak velkými a tak omamně vonícími, že se z toho Erine točila hlava. Chvíli se zde v tichém úžasu procházela a hodlala pak zamířit k hlavnímu vchodu do zámku.
Ale omamná vůně všech těch květů, to, že přestalo náhle pršet, a její únava vykonaly své a ona na jedné z cest zkrátka padla v mdlobách do bílého štěrku.
Značnou chvíli pak nevnímala nic, než skutečnost, že je téměř smrtelně unavena a chce se jí spát. Potom přišel někdo, jehož kroky nezaslechla přicházet, opatrně ji zdvihl a odnesl ji do zámku, kde ji jemně uložil do měkkých, čistotou vonících prachových podušek a zanechal ji o samotě.
Probudila se pozdě v noci v nádherném, zjevně pro dívku z urozeného rodu zařízeném pokojíku. Měsíc, pěkně kulatý a vypadající jako chladné rybí oko, stál vysoko nad střechou zámku a zaléval širokou prostoru planiny prostírající se před jeho branou svým stříbřitým světlem.
Protáhla se a posadila se. Najednou už se necítila ani trochu ospalá. Vstala tedy a zjistila, že jí večer ten někdo, kdo ji sem donesl, svlékl její zničené a promáčené šaty a zanechal ji tu jen v košilce. Ale nebyl zřejmě lehkomyslný, ani ji tu nechtěl držet zamčenou a poskytl jí za její šaty možnost výběru náhrady. U protější stěny totiž stály dvě velké, otevřené šatní skříně plné nádherných šatů různých pastelových barev v mnoha odstínech a kombinacích. Po chvilce studu, dlouhém váhání a ještě delším zkoušení a vybírání si oblékla mléčně bílé šaty s průhlednými, bleďounce modrými dlouhými rukávy protkávanými perlami a zakončenými jemnou drahocennou krajkou, vyšívané zlatými nitěmi. Pak si zlaceným hřebenem a kartáčem učesala jíž usušené a opět se prstencovitě vlnící vlasy a třikrát se v nových šatech zatočila po místnosti, aby viděla, jak se jí u nich točí sukně. Věděla, že je krásná a že teď, když je upravená a oblečená v těchto šatech, jí to určitě velmi sluší. Nebylo tu ale nikde žádné zrcadlo, ve kterém by se o tom mohla přesvědčit.
Na nočním stolku vedle lůžka, v němž spala, našla veškeré své šperky a jemně vypracovanou zlatou čelenku vykládanou modrými a bílými kameny do líbezných tvarů všelijakých exotických květin. Vpletla si ji do vlasů a přizdobila se svými šperky. A pak vyšla vyřezávanými dveřmi do temné zámecké chodby, aby vyhledala svého dobrodince a poděkovala mu.
Srdce jí v hrudi bušilo jako o závod, když otvírala jedny vyřezávané dveře za druhými a snažila se v pološeru místností za nimi vypátrat něčí přítomnost. Cítila se jako v pohádce o krásce a zvířeti a nevěděla, zda se má obávat setkání s pánem zámku, nebo se na ně těšit. Nevěděla proč, ale jakýsi tichý vnitřní hlas v jejím podvědomí jí říkal, že sem vlastně nepatří, že sem vůbec neměla chodit. Nevěnovala mu však příliš pozornosti a pokračovala v otevírání dveří a prohledávání místností. Bylo jich mnoho. Chodba byla dlouhá. A temná.
Zhruba v polovině chodby, zrovna když s povzdechem zavřela další vyřezávané dveře, za nimiž byla prázdná tmavá místnost a chystala se otevřít ty, které je následovaly, ty dveře se otevřely samy a pozvaly Erine do útulně zařízené jídelny, zlité mihotavou září snad tisíců svící v drahocenných svícnech a prosycené teplem a vůní čerstvého hořícího dřeva z velikého krbu ve kterém přívětivě praskal oheň. Vešla.
On, otočen k ní částečně zády, seděl v křesle u krbu a hleděl tiše do tančících a praskajících plamenů. Čekal až vejde a dojde k němu. Ani v této místnosti neobjevila žádné zrcadlo, ale tady to celkem chápala, byla to jídelna.
"Dobrý večer." Prolomil ticho jako první. Jeho hlas byl hluboký, melodický, mladistvý a hladil ji na duši jako nejjemnější samet.
"Dobrý večer." Oplatila mu tiše pozdrav.
"Ah, promiňte! Otáčím se k Vám zády. Ale snad mi bude odpuštěno, že jsem se poněkud zasnil při pohledu do tančících plamenů." Obrátil k ní s omluvou svou tvář. Erine nebyla schopna slova. Byl ve tvářích poněkud pobledlý, zřejmě po nějaké těžké nemoci. Ale měl tvář tak krásnou, že se obávala, aby znova neomdlela, jak se jí z jeho krásy zatočila hlava. A jeho oči měly ten nejkrásnější odstín zelené, jaký kdy viděla. Ještě jej ani neznala a už si byla jasně vědoma, že tento muž bude významnou postavou jejího života. Usmál se. Byl to nádherný úsměv opatrně odhalující dvě řady dokonale bílých zubů. Erine cítila, že kdyby se jí v tuto chvíli zmocnil, nebránila by se.
To se však nestalo. Namísto toho vstal a dvorně se před ní uklonil. "Měl bych se asi představit. Mé jméno je Ronald. Hrabě Ronald Heese z Goorů, přesněji. Tento zámek je sídlem našeho rodu."
Dvorně se mu poklonila. Nechápala proč, ale působil v ní neklid. "A já jsem…" začala.
"Vím, kdo jste. Znám Vás, Vaše pány rodiče, i celý Váš rod. Oba naše rody již žijí dlouhá léta ve vzájemném souladu na panstvích blízce spolu sousedících. Co přivedlo mladou dámu z rodu Eniar do těchto pustých a nehostinných končin?" Přerušil ji s úsměvem a jemným tlakem své ruky na její pravé rameno ji přiměl posadit se do pohodlného křesla u krbu, z něhož jen před malou chvílí vstal. Podvolila se a usedla. Plameny tančily po obrovských dubových polenech, praskaly a příjemně hřály do jejích bolavých a prokřehlých nohou.
Ronald obešel křeslo, postavil se za jeho opěradlo a svou jemnou, pěstěnou rukou se opatrně dotkl jejích vlasů. Neucukla. Bylo jí příjemné, když na ni mluvil, a zdálo se jí příjemné, když se dotýkal jejích vlasů. Pomalým pohybem dlaně ji pohladil.
Chvíli tam jen tak tiše stál, hladil ji uklidňujícím způsobem po vlasech, obtáčel si dlouhé lokny jejích vlasů okolo štíhlých jemných prstů s bledou kůží a voněl k nim s požitkem, jako by to byly květiny v jeho zahradě.
Pak se vzdálil. Ale jen proto, aby jí z jídelního stolu přinesl kousek pečeného kuřete a pohár s vínem.
"Měla byste něco sníst. A trochu se napít vína. Jste pobledlá a vypadáte unaveně. Ještě abyste tak z toho deště tam venku nastydla a rozstonala se." Doporučil jí a podával jí podnos s pohoštěním. Vypadalo lákavě, ale neměla teď hlad. Aby jej potěšila, kousek si ukousla a trochu se napila vína. Bylo jiné, než jaké pila doma, mělo zvláštní natrpkle sladkou chuť, která jí nebyla nijak nepříjemná. Měla pocit, že v příhodnější době by tohoto vína dokázala vypít i značné množství. A znemožnit se před ním tím, že by se opila a usnula mu v náruči. Ale nějak neměla hlad ani žízeň. Odložila podnos ke svým nohám před krb. Nechtěla jíst, ani pít. Chtěla si povídat. Chtěla být s ním.
"Děkuji. Nemám hlad ani žízeň. Chtěla jsem Vás jen vyhledat a poděkovat vám, než budu muset jít zase dál. A teď už budu muset asi jít, rodiče by o mne mohli už mít strach, neboť se již jistě dozvěděli, co se stalo s mým doprovodem," řekla v rozporu s tím, co říci chtěla.
"Jen se v klidu najezte. Vaši rodiče o vás jistě až takový strach nemají. A kdyby, pošlu ráno sluhu Jana se zprávou, že jste v bezpečí u mne a že přijedete, až se zotavíte z namáhavé, dlouhé, pěší cesty. Jistě to pochopí a nebudou se pak již více obávat o váš život." Konejšil ji Ronald, zdvihl tác a opět jí ho položil na klín.
Uklidnila se tedy, snědla kuře, vypila pohár vína a pak ještě dva další, které jí úslužně nalil ze zlatem zdobeného džbánku. Sám skoro nepil. A pak si přistrčil jednu ze židlí k jejímu křeslu a povídali si až do časného rána.
Když se venku za oknem ukázaly první, nesmělé paprsky nového dne a kdesi v zahradě zakokrhal kohout, Ronald sebou trhl a na zlomek sekundy trochu zkřivil tvář, spěšně se pak omluvil, řekl jí, že musí zařídit, aby se o ni její rodiče přestali bát, vydat služebnictvu denní rozkazy a nakrátko odcestovat za neodkladnou záležitostí, že se může procházet v zahradě a každá místnost v zámku že je jí k dispozici, kromě těch, které jsou zamčené a že se bude těšit, až ji zase večer uvidí. A s lehkým dotekem svých rtů v jejích vlasech ji opustil.
Trávila tedy den po svém. Nejdříve vyšla do zahrady a v kleče na bobku, jak jí to učil jejich starý zahradník Richard, zbavila záhony vonných květin plevele, který je rdousil. Když byla hotova a spokojena, opláchla si ruce a kolena v malém zahradním rybníčku a odběhla do zámku. Vyzkoušela všechny dveře v přízemí a v prvním patře, které našla a prozkoumala zvědavě každou místnost. Většina místností byla prázdná nebo léta nepoužívaná, objevila však i hudební salónek, knihovnu, čítárnu, a skromně zařízený pokojík na konci chodby v prvním patře. Zřejmě pokoj sluhy Jana. Pak seběhla po schodech do podzemních prostor zámku. I zde bylo několik dveří a místností za nimi, čekajících na prozkoumání. Několik z nich byly dlouho nepoužívané pokoje, tři byly skladišti různého harampádí, za jedněmi dveřmi se skrývala kuchyně ve které se hbitě otáčelo šest kuchtíků pod velením statné kuchařky, poslední místnost pak bylo skladiště potravin a surovin pro kuchyni, kde se daly nalézt všechny suroviny na všechna jídla, která měla Erine ráda. Dveře dvou místností nešly otevřít a tak to Erine, poslušná Ronaldových slov, dále nezkoušela. Nakoukla pak do zámecké kaple a v náhlé touze po slově božím se zde krátce pomodlila a zapálila tu na malém, k tomu účelu zbudovaném oltáři, svíčky za mrtvé členy svého doprovodu. V rohu u stěny, kousek za hlavním oltářem, objevila padací dveře, vedoucí zřejmě do rodinné hrobky. Zkusila je nadzdvihnout, ale byly zjevně zamčené, tak to, po několika marných pokusech, vzdala, vědoma si skutečnosti, že Ronaldova slova nejspíš mluvila i o nich. Den jí touto činností velmi rychle uběhl a již tu byl večer a ona v zámecké jídelně netrpělivě očekávala Ronaldův příchod.
Konečně zaslechla jeho téměř neslyšné kroky na chodbě za dveřmi. Rychle se posadila do křesla ke krbu, vzala do ruky knihu, kterou si vybrala v knihovně a předstírala, že ji se zájmem čte.
"Dobrý večer, Erine." Nehlučnými kroky došel až k ní a přes opěradlo křesla jí před podal nádhernou, krvavě rudou růži, s okvětními lístky ještě se lesknoucími krůpějemi podvečerní rosy. Usmála se a přijala ji.
"Dobrý večer, Ronalde. Měl jste dobrou cestu? A dostal se váš vzkaz k mým rodičům?" Přivítala jej a v jejím hlase mohl jasně poznat její radost z jeho přítomnosti. Pohladil ji po tváři. Musela mu být zima, měl ruce studené jako ruce mrtvého.
"Měl jsem dobrou cestu, ale spěchal jsem, abych byl co nejdříve zase s Vámi, Erine." Pozdvihl jemně její ruku a vroucně ji políbil. I jeho rty byly chladné. "Nemusíte se strachovat, Vaši páni rodičové můj vzkaz jistě dostali, postaral jsem se o to osobně." Uklidnil jí.
"Měl by jste si sednou blíž k ohni, Ronalde. Musíte být po té cestě úplně prokřehlý. Máte tak studené ruce." Řekla a hodlala mu uvolnit křeslo. S milým úsměvem ji pravou rukou opět posadil.
"Není třeba. Uvykl jsem již chladu. Mé ruce. Zdají se vám chladné?" Odmítl vlídně její nabídku. "Pojďme se tedy spolu napít vína, možná to rozproudí krev v žilách nás obou." Vzal ze stolu džbánek a dva poháry a poklekl vedle křesla na pravé koleno, aby mok nalil a podal jí jej. Zazvonili o sebe poháry a napili se. A zase si pak povídali. Dlouho do noci, i když ne tak dlouho, jako minulou noc, neboť Erine, unavená celodenní činností a zřejmě i opojnými účinky vína, k ránu usnula v Ronaldově náruči, výskána jím ve vlasech a líbána jeho rty na tvářích.
Ráno se probudila ve svém pokoji. Na stolku u umyvadla s vodou stála nádherná kytice lilií a rudých růží, v jejichž listoví byl ukryt malý lísteček, na němž stálo Ronaldovou rukou:
"Má milá Erine. Je mi to neskonale líto, ale opět musím spěšně opustit tvou milou přítomnost. Buď zatím paní mého panství! Večer se snad opět shledáme." Ronald
Trochu jí to zarmoutilo, ale s nadějí vzhlížela k večeru. Tento den uběhl ještě rychleji. Chvíli seděla v hudebním salonku a snažila se vyloudit z pianina nějaký přijatelný zvuk. Pak trochu pomohla kuchtičkám v kuchyni, ochutnala, co uvařily, a pochválila jejich práci. Potom si v rohu zámecké zahrady chvíli pohrála s mourovatou kočkou, které tu kuchtičky říkaly Minnie, a čtyřmi koťaty. Pak ji přemohl spánek a usnula na lavičce v růžovém loubí. Když se vzbudila, byl již večer a Ronald se nad ní skláněl, líbaje ji na šíji. Maličko se otřásla zimou a Ronald jí navrhl, aby šli raději dovnitř, že by zde mohla nastydnout.
V domě, u teplého krbu, hýčkána jeho něžnýma a zvědavýma rukama, po něm zatoužila tak silně, že se zprvu musela sama před sebou až skoro červenat. I na něm bylo vidět, že po ní zjevně touží. Našli si tedy příhodnější místo v jejím pokoji a té noci si nepovídali, nezbyl na to čas.
K ránu, dříve, než stačil zakokrhat první kohout, dříve, než první paprsek světla dopadl na její lůžko, probudila se, příjemně znavená jejich vzájemnou vášní a zjistila, že dosud sedí na jejím lůžku a pozoruje, jak spí. On nespal. Měl zjevně tolik energie, že nechápala, jak mohl probdít celou noc. Vztáhla k němu chtivě ruce. Sklonil se nad ní a jeho kůže voněla po růžích, liliích a místní úrodné zemi. Jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Ronald ty své pak jemně uvolnil a žhavými polibky zahrnoval její levé ucho, kadeře jejích plavých vlasů, její bradu, a pak se přisál k citlivému místu na jejím štíhlém krku, kde pod jemnou kůží zřetelně vystupovala krční tepna. Pocítila jemné píchnutí v těch místech, jakoby ji jemně píchl nějakým hodně ostrým předmětem. A pak slast. Neskonalou slast a vášeň spalující její nitro a působící jí až mrazení v zádech. Teď už věděla, kdo je ten záhadný muž, po němž tak moc toužila při každém jejich setkání. Nyní jí bylo již všechno jasné.
Ronald se na chvíli odtrhl a vášnivě ji políbil na rty. Byly vlhké. Vášnivě z nich slízala tu vlhkost. Až poté si uvědomila, co ji způsobilo. Krev. Její vlastní, čerstvá, mladá a horká krev, vyburcovaná vášní. Cítila, že by bylo správné se bát a pokusit se uniknout a nalézt někde pomoc. Neměla však pocit nebezpečí, cítila se v jeho náruči bezpečnější než všude jinde. Natáhla opatrně ruce a přitiskla si jeho rty na místo, kde předtím jeho zuby opatrně prokously její tepnu. Chvíli zůstal tak a hladově pil. Pak olízl místo a krev přestala prýštit. Poté vyňal odkudsi z hloubi svého oděvu malý ostrý nůž a než jej stačila zarazit, nařízl si jim místo na hrudi a přitiskl ji k němu. Cosi teplého a tekutého prýštilo z té rány a dotýkalo se to jejích rtů. Mělo to zvláštní, přitažlivou vůni. Opatrně to prozkoumala jazykem. Nechutnalo to špatně. Vzbuzovalo to v ní vášeň líbat jej v těch místech a slízat tu teplou, tekutou věc z jeho prsou. Až když již nezbylo nic, co by mohla lízat a sát, uvědomila si, co se právě stalo.
Dnešní noci pro ni život smrtelných přestane existovat. Dnešní noci se připojí ke svému milovanému Ronaldovi. Dnes nad ránem byla zasvěcena. Ve víru vášně, něhy, rozkoše a touhy. A dnes večer se k němu připojí. Za oknem se ozvalo zakokrhání a první z paprsků slunce se jemně dotkl rámu okna jejího pokoje. Ronald sebou trhl, ale nemusel již se vymlouvat. Věděla vše. A rozuměla mu. Jejich rty se naposledy dlouze spojily ve vášnivém polibku, přísahajícím oběma další a další noci vášní a nová a nová rána stejná jako toto. Když znavena k smrti naposledy ve svém smrtelném životě uléhala zpět na do podušek, aby prospala svůj poslední den a s posledním slunečním paprskem se připojila k bytostem noci, ještě se po celém těle chvěla jejich neskonalou vášní. Tak chutnají polibky temnot. Tak chutná zasvěcení.