Tvým úkolem bylo mě chránit a opatrovat, protože já jsem byla moc slabá na to, abych vše zvládla sama. Časem jsem ale zjistila, že i andělé, kteří nás mají střežit potřebují naši pomoc. Nikdy jsem nevěřila babiččiným pohádkám o andílcích, kteří sídlí v nebi a hlídají nás, ale když si za mou přišel Ty, poznala jsem, že měla pravdu. V tu dobu, kdy si ke mě přišel poprvé, jsem se v slzách choulila do temného kouta svého pokoje, kde jsem se schovávala před světem ve schvílích jakou byla i tahle. Sklíčená žalem s téměř fyzickou bolestí jsem se jako tonoucí chytala toho pověstného stébla, jímž si mi byl. Přicházel jsi ke mně, když jsem usínala. Zavrtaná do peřin jsem naslouchala tvému šepotu. Milovala jsem ty noci, kdy jsi jako duch, stejně tichý i se stejnou stříbrnou aurou, sedával na mé posteli, hladil mě po hlavě, kterou jsem měla položenou na tvém klíně a poslouchal moje zpovědi. Byl jsi jediný, kdo se mi snažil pomoci. Ostatní pronesli dvě tři věty o tom, jak je mrzí co se stalo a šli dál. Nevyčítám jim to, každý člověk má své starosti a málo kdo je ochoten přidat k nim i pár problémů téměř cizí bytosti. Nad strastmi šestnáctileté holky se nikdo nepozastavoval. Ty si ale člověk nebyl, proto jsem se Ti mohla svěřit s čímkoli a ty jsi mi vždy pomohl (i když sis to možná ani neuvědomoval) už jen svou přítomností. Přicházel jsi ke mě těsně před tím, něž jsem usnula. to kvůli Tobě jsem chodila spát už v osm večer. Svěřovali jsme si vzájemně naše smutky, touhy a cíle. Nikdy se nikomu nepodařilo proniknout do mojí duše tak, jako Tobě. Byl jsi něžný, nejistý, a přiznejme si to, jako anděl poněkud nespolehlivý. Takový by ale andělé neměli být. Měl jsi být silný a vyrovnaný a... Ale přesto, nebo možná proto, jsem se do Tebe zamilovala. Ale člověk přece nemůže milovat anděla! Začala jsem o Tobě mluvit před kamarády i mámou. Až na mojí malou sestřičku mi všichni říkali, že jsem cvok. Později mi máma doporučila, abych se "svým problémem zašla za někým, kdo si s ním bude vědět rady." Přestal jsi za mnou chodit. Myslela jsem, že je to moje vina. Že jsem zničila to křehké pouto, které jsme spolu vytvořili. Bylo mi hůř než předtím. Trápila jsem se a svěřovala se jedinému člověku, který mi to vše věřil: mojí tříleté sestřičce. "Ty máš anděla strážnýho?" "Ano, Adrianko." "A já taky?" "Každý ho máme." "A viděla si ho?" "Viděla." "A jak vypadá? Chodí za Tebou? Stýská se Ti po něm, když s ním nejsi? Uvidím já toho svého???" A pak... Bylo to na podzim. Tmavou ztichlou alejí lemovanou opadaným listím v ostínech červené, žluté a hnědé, jsem se ploužila do školy. Stál si u cesty a usmíval se na mě. Tvoje tvář už nebyla tak stříbrná jako dřív. Nezůstaly Ti ani ty smutné oči, kterými si mě večer pozoroval, když jsem usínala a snil o tom, že jednou budeš tím, čím jsi právě teď, když tu stojíš uprostřed spadaného listí. A to člověkem. Tak jako, já. I když máš pořád křídla, teď jsem já tvým andělem strážným. Budu Tě provázet životem.
tvá Annie
Páááni to byla náádhera.... krásně píšeš ♥♥♥