close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2010

Péče o kouzelné tvory 2.část

6. ledna 2010 v 12:14 | Ann |  Harry Potter
III. Bytosti horské, vodní a lesní

Divoženky
Divoženky jsou lesní bytosti ženského pohlaví. Žijí v lesích a horách, kde mají svá doupata. Jsou to ošklivé hlavaté ženy s hrubým chlupatým tělem, s vlasy černými nebo rudými. V ruce nosí klacky ovinuté hady. Čarují, ale i léčí, hlavně rostlinami. Rády tančí a k smrti utancovávají mladíky. Neopatrným šestinedělkám podvrhují svoje ošklivé a křiklavé děti.
Divoženky někdy mudlům prospívají, někdy škodí. Jako ochrany proti nim se používá některých bylin.
K divoženkám patří i jezinky. Mají ženskou tvář, tělo prasečí a nohy koňské. Jsou zlé, unášejí mudlovské děti a krmí si je na pečeni. Lidem, kteří v lese usnuli, vyloupávají oči.
Jezinky jsou v podstatě to samé jako lesní čarodějnice zvaná ježibaba, rusky baba-jaga, která také pojídá pečené děti. (Mudlové mají jednu oblíbenou pohádku, která je známá snad po celém světě - o perníkové chaloupce.)
V ruských pohádkách bydlívá baba-jaga v chaloupce na kuří nožce, lítá vzduchem, umí lidi proměnit v kámen.
Lze se domnívat, že osaměle bydlící čarodějnice byly vybájeny ze skutečných stařen, které se dovedly obklopit závojem tajuplnosti. Kromě čarování znaly leccos mudlům prospěšného, například různé účinné rostlinné léky.


Diví muži
Diví muži jsou rovněž lesními bytostmi. V antice jimi byli satyrové (faunové). Žijí v lese, honí zvěř a přitom hrozně houkají. Rádi lákají a unášejí hezké dívky, škádlí myslivce a dřevorubce. Zavádějí mudly, kteří v lese překročili bludný kořen, takže mudlové se pak motají kolem dokola a konce lesa nemohou najít. Obranou proti nim je přezout se nebo obrátit kapsy.
Zvláštním druhem divého muže je hejkal nebo hejkadlo. Je to chlupatý, vousatý, mechem obrostlý mužík se svítícíma očima. Běhá po lese a "hejká". Kdo by se mu však opovážil ozvat, toho vyděsí. Zjeví se mu, vysoký jako borovice, skočí mu na záda a prožene ho po lese. Ale pokud má mudla u sebe chléb, nemá nad ním hejkal moc. Hejkal má zřejmě vzor v antickém Panovi, který také děsil v lesích osamělé pocestné svým hrozným hlasem (odtud výrazy panický strach, panika).
Vyloženě lesním strašidlem je tzv. štvaní. Je to lovecká společnost složená z démonů a strašidelných zvířat, která v noci s divokým rykem rejdí po lesích.


Polednice a klekánice
Jsou to ženská strašidla, dalo by se říct démoni určité hodiny: polednice hodiny dvanácté (polední), klekánice hodiny večerního zvonění k modlitbě.
Polednice je bytost naprosto zlá. Je nebezpečná šestinedělkám, unáší jim děti, někdy jim podvrhne svoje. Často se zjevuje ve vichřici a svoji oběť, kterou může být i dospělý mudla, nosí vzduchem.
Jako antická Sfinx (Sfinga) dává i polednice mudlům hádanky, a když je neuhodnou, týrá je. Koho zastihne v poledne při práci na poli, toho přinutí, aby s ní celou hodinu hovořil o jedné a téže věci, když to nedokáže, ublíží mu.
Polednice i klekánice patří k bytostem, které bychom mohli nazvat strašidly pedagogickými: polednice trestá za práci v poledne, kdy se má odpočívat a jíst, a trestá děti, které schválně zválejí obilí; klekánice trestá děti, které nechtějí zanechat svých her venku, kdy už se smráká a mají jít domů.
K těmto pedagogickým strašidlům patří také nemodlenka, která za večerní tmy vchází do světnice a bere děti, které se nechtějí modlit; postelníček budí děti, které se dlouho povalují na lůžku; pucnoha nebo škrabinožka dětem bolestně seškrabuje ostrým nožem bláto z nohou, které si zapomněly umýt.


Víly
Víly jsou slovanským druhem nymf - jsou to většinou nymfy lesní. Liší se od nich ale téměř úplným nedostatkem smyslu pro erotiku. Obyčejně to jsou moudré a laskavé panny, které se spíš než o svádění mladíků starají o to, aby pomohly dobrým lidem v nouzi.
Mudlové dělí víly na oblačné, lesní a vodní. V jihoslovanských pověstech jsou často spřízněny s bohatýry, kterým darují sílu například tím, že je nakojí ze svých prsů. Pomáhají bohatýrům podobně, jako řecké bohyně pomáhaly rekům pod hradbami Tróje - dodávají jim sil. Známý slovanský hrdina Jánošík prý dostal svůj pás, který ho činil silným, darem od víly.
Víly nejsou ale jenom dobré, jsou i zlé, které splývají s čarodějnicemi, bosorkami. Tyto víly metají střely, které dovedou těžce zranit, ba i zahubit.
Víly mohou milovat muže, provdat se za ně a mít s nimi děti. Děti víl mají skvělou paměť a jsou moudré. Člověk ale nesmí své manželce-víle připomenout, že je vílou - to navždy zmizí a o své děti se stará potají.


Meluzína
Meluzína se řadí jednak k mořským pannám, neboť tou podle pověsti původně byla, jednak k přízrakům, protože jde o jakousi francouzskou verzi bílé paní. Pověsti o ní vznikly totiž ve Francii a mísí se v nich historie s mytologií. Podkladem těchto pověstí je historická postava francouzské šlechtičny, pramatky hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelky rodového zámku ve stejnojmenném francouzském městě. Podle tohoto města, rodu a hradu dostala Meluzína své jméno, neboť slovo Meluzína pravděpodobně vzniklo z mére de Lusignan nebo mére de Lusigne (matka Lusignanu). Hraběcí rod de Lusignan hrál velkou úlohu hlavně v křižáckých válkách. Měluzína prý měla sedm synů, její potomci zasedli dokonce i na královský trůn v Jeruzalémě a na Kypru.
Podle bájí byla Meluzína mořská víla, Siréna, která měla místo nohou rybí ocas. Byla však manželkou i matkou, ale protože měla vílí podstatu, musel jí manžel slíbit, že v sobotu nikdy nebude vyhledávat její společnost. Doneslo se mu ale, že jej manželka v tento čas podvádí, a tak vniknul do jejích komnat a spatřil ji nahou v koupeli, přičemž zjistil, že je napůl rybou. Meluzína s velkým nářkem odlétla oknem a opustila manžela i děti. V noci se však vracela, aby své nejmladší nakojila. Měl-li někdo z rodu de Lusignan zemřít, zjevovala se ve smutečním obleku a vyrážela žalostné výkřiky.
Tyto nářky slyšeli pověrčiví mudlové v hučení, skučení a hvízdání větru v komíně. Dokonce jí z oken házeli hrst mouky nebo soli, aby měla na kašičku pro děti.


Nymfy horské, vodní a lesní
Hory, lesy, řeky, stromy, moře, jezera, jeskyně, údolí a jiná místa v přírodě si mudlové od pradávna oživovaly vybájenými bytostmi obojího pohlaví. Pokud to byly bytosti ženské, staří Řekové a Římané jim ve své mytologii říkaly nymfy. Podle prostředí, ve kterém žily, se dělily na nymfy vodní - najády, horské - oreády a lesní - dryády. Najády se dělily dále na nymfy mořské, říční (jezerní, potoční) a nymfy pramenů. Mudlové si je představovali jako krásné, mladé a veselé dívky, buď nahé nebo jen málo oblečené. K mudlům se chovají laskavě, ale rády unášejí sličné jinochy, kterým způsobují předčasnou smrt a pomatenost. Jsou-li rozhněvány, mstí se na dobytku.
Mudlové často bájí o vodních nymfách, že krásně zpívají a svým zpěvem lákají plavce do záhuby. To bylo zmíněno např. v díle Odyssea, kde vystupovaly mořské Sirény, před nimiž se plavci museli chránit tím, že si zalepili uši voskem.
Představitelkou říční nymfy byla u Němců víla Lorelei, která prý sedí na kolmém skalním útesu nad řekou Rýnem, češe si své zlaté vlasy a zpívá.
Mudlové mají představu, že mořské nymfy jsou horní částí těla ženy, od pasu dolů ryby. Někdy jsou ale nymfy celým tělem ženami. Sirény byly zobrazovány jako ptáci s dívčí hlavou - zřejmě kvůli svému zpěvu.
Někdy se vodní nymfy zadívají do hezkého mladíka, kterého pozorují, když se koupe. Bývá to častým motivem pohádek, zejména láska vodní nymfy ke krásnému princi (např. v díle H.Ch. Andersena nebo Dvořákova opera Rusalka či Lortzingova Undina).
Báje o nymfách všeho druhu vyprávějí, že činností nymf je laškování, tanec, zpěv, koupání, vzájemné škádlení či škádlení lidí, hlavně mladíků. Antické nymfy si užívají se satyry (obé bytosti jsou velmi eroticky založené, odtud slova nymfomanie či satyriasis). Celý mýtus o nymfách spočívá na podkladě erotickém, vzhledem k jejich nedostatečnému oblečení.
Poté, co si nymfy s hezkým hochem pohrají, jej často usmrtí - utopí, udusí, ulechtají či utancují. Někdy se mladík utrápí sám touhou, hlavně po sladkém hlase nymfy.
Lesní nymfy rády jezdí na jelenech a aby je v jejich zábavách nikdo nerušil, hlídají je malí psíci.


Vodník (Hastrman)
Vodník je v Čechách snad nejznámější a nejpopulárnější nadpřirozená bytost, hrdina mnoha pohádek a pověstí. Je to zlá, nebo rozhodně ne dobrá, postava, žijící v řekách, potocích a jezerech (nikdy ne v moři) a topí lidi.
Je-li ve vlastním živlu, vypadá jako malý mužíček, vlasy a vousy má zelené, ústa od ucha k uchu, mezi prsty rukou i nohou má plovací blánu. Někdy bývá popisován jako lysý stařec s tlustým břichem, který má na hlavě vysokou čepici ze sítina kolem těla pás z vodních rostlin.
Mudlové si postavu vodníka sestavili podle vzoru několika zvířat, která mají úzký vztah k vodě. Především je v něm něco žabího - plovací blány, široká ústa. To je směšná stránka jeho zjevu. Podle pověstí se rád živí rybami, samozřejmě syrovými, zde mohla jako vzor posloužit vydra. Největším vzorem pro vodníka je však zřejmě sumec. Jeho zjev je děsivý, je mohutný, vzbuzuje úctu i strach. Jejich hlava je veliká, tlama široká, na horní čelisti jsou dva velké vousy. Tělo je bez šupin, hnědočerné s nádechem do zelena, břicho špinavě bílé či nažloutlé nebo narůžovělé. Sumec miluje podemleté břehy, hluboké výmoly, do vody spadlé stromy. Když mudla viděl, jak přes metr dlouhý sumec stahuje u staré vrby v měsíčním světle svou širokou tlamou kořist pod hladinu, nemůžeme se divit, že utekl pryč a vyprávěl cosi o vodníkovi.
Vodník je postava nejen směšná, ale zároveň i strašná. Své obydlí má pod vodou. Někdy je to prostá chatrč, jindy palác, ale vždy tam má řady polic, na kterých stojí hrnečky pokryté pokličkami (takzvané dušáčky). V těchto hrnečcích jsou uvězněny duše lidí, které vodník utopil. Když někdo hrneček odklopí, duše se osvobodí a vylétne vzhůru. Někdy se tím celé utopení ruší, takže se utopenec vrátí domů, ovšem zestárlý o příslušnou dobu, po kterou byl v hrnečku.
Na své oběti vodník rád líčí. Na děti velkou zlatou rybu, která září, na děvčata pentličky a zrcadélka, jež rozvěšuje po břehu. Nejsnadněji prý utopí toho, kdo se koupe o půlnoci nebo v pravé poledne - stáhne plavce za nohy pod hladinu. Nejčastěji ovšem podle pověstí topí pacholky, kteří plaví koně.
Vodník se také dovede přeměňovat. Mezi lidi vychází většinou v lidské podobě, přičemž se nemusí vždy jednat o dospělého člověka.
V noci se ukazuje také ve formě lucerny, která hoří na vodě ve stínu stromů a keřů, zjevuje se v podobě koně, který se rád pase u vody. Když na něj někdo nasedne, dá se do cvalu směrem k vodě a pokud jezdec včas neseskočí, přičemž riskuje zlomeninu, utopí ho.
Mudlové vyprávějí, že vodníka lze snadno poznat podle toho, že mu ze šosu stále kape voda. Odvážný mudla se může pokusit vodníkovi tento šos ustřihnout a zakopat jej, obtočený svěceným růžencem, buď v posvěcené zemi nebo na rozcestí. Vodník ale zuří a za lupičem létá kamení a různé noční příšery. Vodník totiž s ustřiženým šosem ztrácí nejen všechny nadpřirozené síly, ale i život. Na souši může žít pouze do příštího svítání a ve vodě se utopí.
Pokud nemůže vodník lidi utopit nebo vyděsit, provádí alespoň různé neplechy - třeba rozhází při dešti seno, aby se znehodnotilo. Někdy se ale vodník stykem s lidmi do jisté míry polidští, takže je s ním možné spolupracovat. Pomáhá pak třeba mlynářům s prací, za odměnu si smějí nachytat a ve mlýně usmažit ryby, dostanou mléko, které mají rádi a někdy přespávají na peci. I tady provádějí drobná šibalství, ale jsou celkem neškodní.
Často se vodník přidá k pocestnému, kterému prozradí, kdo je a koho jde utopit. Pocestný ale nesmí chtít člověka, zasvěceného smrti, zachránit, protože by se sám stal obětí.
Ve vodě má vodník obrovskou sílu, na souši je však slabý. Jezdí na sumci, za nocí sedává na mlýnském kole nebo na stromě a češe si dlouhé zelené vlasy. Tělo má měkké a kluzké, lze jej těžko chytit. Miluje červenou a zelenou barvu, při řeči huhňá.
I vodník se může oženit - nejčastěji s vodní pannou. Někdy ale zatouží po vesnické dívce, utopí ji, když dívka pere prádlo nebo při koupání, žije s ní pod vodou a má s ní děti, které mají po otci zelené vlásky.
Před vodníkem se lze chránit některými bylinami, například kapradím nebo černobýlem. Spoutat ho lze jen provazem z lýčí.



IV. Bytosti částečně zvířecí podoby

Egyptští bohové
Mnozí egyptští bohové a bohyně měli hlavu zvířecí, často ptačí. Příslušné zvíře se pak nesmělo zabíjet, a dokonce požívalo božských poct. Bohové měli hlavu šakalí, hlavu lvice, ptáka ibise, kočky, krokodýla, krahujce, supa, kobry, berana. Posvátná zvířata byla po smrti balzamována a pohřbívána s mnoha poctami.


Satyrové
Jsou to horští a lesní démoni, pocházejí z řecké mytologie. Byli považováni spíš za zlé bytosti. Byli nezbední, vilní a prostopášní, přitom však zbabělí. Znásilňovali nymfy, opíjeli se vínem, znepokojovali pastýře a lidi jdoucí lesem. Mudlové si je původně představovali s kozlími rohy a ušima a od pasu dolů s kozlím tělem. Bůh Pan měl podobu satyra a nejraději trávil čas v jejich společnosti.


Kentaurové
Mají trup lidský a tělo koňské - mudlové se domnívají, že báje o nich vznikly pod dojmem prvních jezdců v dobách, kdy antika neznala koně. Kentaurové vynikají moudrostí a spravedlností. Kentaurové byli pouze pohlaví mužského.


Sfinx (Sfinga)
Sfinx, neboli sfinga, je ve staroegyptském výtvarném umění postava ležícího lva s tváří krále (eventuelně královny), někdy s tváří berana nebo jestřába. Největší a nejstarší sfinga je umístěna u pyramid v Gizeh (Gíze). Byla již několikrát zaváta pískem a znovu vykopána. Mezi jejími předními tlapami bývalo obětiště. Její tvář je lemována rouškou ozdobenou královským hadem, nos je rozbitý a vous na bradě uražen.
Sfingy se vyskytovaly i v asyrském výtvarném umění. Tam to byla socha býka, která měla hlavu muže s plnovousem a orlí křídla. Býk značil sílu, lidská hlava moudrost a orlí křídla rychlost.
Sfinga v řecké mytologii se však podstatně lišila od obou předešlých pojetí sfingy. Zde byla dcerou obra Tyfaona (zhoubný vichr) a hada Echidny. Možná budete znát antickou pověst, kdy se sfinga usadila na skále u řeckého města Théb, zastavovala poutníky a dávala jim hádanku. Kdo nerozluštil, toho usmrtila. Uhodl ji až Oidipus, a to se sfinga sama vrhla ze své skály. Hádanka zněla: "Který tvor chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech?" Odpověď zněla - člověk (jako batole leze po čtyřech, v dospělém věku chodí po dvou a ve stáří se opírá o hůl).
Tato řecká sfinga se zobrazuje s tělem ležícího lva, ale tvář i hruď má dívčí, křídla orlí.


Harpyje
Název mají odvozený z řeckého slova harpadzo = uchvacuji, rvu, údajně jsou dvě - Aello a Okypete. Byly symbolem vichru. Jejich rodiči byli Thaumas a Elektra. Podle mudlovských představ byly harpyje ptáci s dívčí tváří.


Minotaurus
Byl synem Pasifaé a býka, kterého z moře poslal bůh Poseidon (Neptun). Minotaurus byl člověk s hlavou býka. Žil na Krétě v labyrintu a každých devět let mu museli Athéňané vydat sedm dívek a sedm jinochů. Až jednou za ním do labyrintu přišel Theseus s klubkem nitě od Ariadny a zabil ho.



V. Nadpřirozená zvířata

Pegasus
V antické mytologii je to okřídlený kůň, který vyskočil z trupu Medusy, když jí Perseus uťal hlavu. Na Pegasovi jezdil jak Perseus, tak i Bellerofón (zabil Chimairu). Pod úderem Pegasova kopyta vytryskl na Helikonu pramen Hippokrene - tento pramen byl zasvěcen Múzám a básníci z něj čerpali tvůrčí nadšení. Pegasus je symbolem básnického vzletu, básníci na něm jezdí a přitom tvoří verše. Svým prudkým pohybem symbolizuje tvůrčí rozkoš umělce, svými křídly splňuje dlouho nedosažitelný ideál lidstva - létání. Básník, který se na svět dívá z výšky, má odstup od věcí pozemských a přibližuje se "nadzemským výšinám".


Chimaira (Chiméra)
Byla to nestvůra, která byla vepředu lvem, uprostřed kozou a vzadu drakem či hadem. Z úst chrlila oheň, symbolizovala sopečné výbuchy. Zabil ji hrdina Belleforón, který patřil k drakobijcům antiky. Dnes znamená slovo chiméra přelud, mámení, vidina, utopie.


Drak
Drak, Drachem, dragon, dragone, drakon... všechna tato slova pocházejí ze starořeckého slova drakon - drak. Ve své nejjednodušší podobě býval zobrazován jako okřídlený had. Vystupuje v pověstech a pohádkách snad všech národů, všude se povídá o hrdinovi, který zabil draka. Důvodem k jeho zabíjení je buď touha po pokladu, který drak střeží, nebo škoda, kterou drak dělá. Původní představa draka jako okřídleného hada byla později doplněna o četné hlavy, které chrlí oheň a useknuté ihned dorůstají.
Odkud mudlové vůbec vzali představu draka? Buď z různých zvířat, která jim připadala současně groteskní i děsivá - ještěři, hadi - nebo na podkladě kosterních nálezů pravěkých ještěrů.
U některých národů, zejména východních (Číňané, Japonci) není drak vždy jen symbolem zla, ale i dobrých a vznešených pojmů, jako je plodnost, noc, nebe, urozenost. Staří Číňané měli draka i ve státním znaku, dokonce měli i řád draka.
Pověsti o lidských obětech drakům jsou staré jako existence draků samotných. Nejčastěji jim byly obětovány princezny a panny vůbec. Pak přišel princ, rytíř, či hloupý Honza, draka zabil a princeznu vysvobodil. Za to dostal její ruku a půl království k tomu.
Drak, o němž se v těchto pohádkách vypráví, je ztělesněním zla. Je obrovský, chrlí oheň, tělo má hadí nebo ještěří, netopýří křídla a hlavně větší počet hlav.
I ve středověku mudlové věřili v draky. Tehdy je dělili na draky okřídlené a neokřídlené.


Pták Noh
Velcí draví ptáci, jako orel nebo sup, mudlům imponovali svým zjevem, stejně jako mudlové obdivovali silné šelmy - lvy, tygry, medvědy. Často používali tyto dravce do svých rodových znaků - erbů. Řekové ale věřili v existenci tvora, kterého známe jako gryfa. Byl to okřídlený tvor s hlavou lví nebo orlí.
Pták noh - jakási podoba gryfa - vystupuje zejména v českých pověstech o knížeti Bruncvíkovi.


Fénix
Pták fénix pochází z egyptské mytologie, kde má jméno Bennu. Egypťané v něm viděli vtělení boha slunce, měl dokonce vlastní chrám v městě Heliopoli. Říkali o něm, že se každých pět set let ve svém hnízdě sám spaluje, aby znovu povstal z popela. Byl proto symbolem vzkříšení, znovuzrození všeho, co v přírodě hyne.
Křesťané tuto báji přenášeli na zmrtvýchvstání Ježíše Krista.


Jednorožec
Je to kůň, jemuž z čela vyrůstá roh, který jednorožec používá jako zbraň. Roh jednorožce býval ve starověku prodáván, ale byl velice drahý. Mudlové věřili, že má léčivou a kouzelnou moc. Používali jej hlavně na zkoušení vína - ponořili roh do vína a pokud zčernal a orosil se krví, bylo víno otrávené.
Ve středověku byl jednorožec symbolem panenství a síly, znamenal také cudnost.
Plinius jej popisoval s tělem koňským, nohy měl mít sloní a ocas kančí. Mudlové věřili, že ten, kdo pije z rohu jednorožce, se vyléčí i z nejhorších nemocí. Nikdy mu neuškodí jed, necítí při poranění bolest a může procházet plameny.



VI. Záhadné zjevy

Bludičky (světýlka)
Bludičky, nebo také světýlka, byly v podstatě duchy lesními, vodními a polními. Jedná se o známý jev, že se někdy nízko nad bažinami objevují a zase mizí světýlka. Mají prý podobu zelenobílých plaménků. Mudlové je považují za duše nekřtěňátek či za zlé bytosti, které zavádějí člověka do močálů, aby se tam utopil. Někdy se objevují i na hřbitovech. S bludičkami se setkáváme v lidových pověstech všech národů, ale nejsou vždy zlé. Běda však tomu, kdo se jim posmívá - zavedou ho do bahna a utopí.


Mořský had
Je to tvor do jisté míry podobný drakovi, s tím rozdílem, že žije v moři. Zprávy o mořských tvorech neobyčejné délky a velikosti, s tělem hadovitým i jiným, se vyskytují již od nepanšti. Je jich nepřeberně a možná, že některé se ani nedostaly na světlo, protože strach z posměchu okolí "zamykal" námořníkům ústa. Mudlové si dodnes nejsou jisti, zda tyto bytosti skutečně existují, i když mnozí jsou velmi nakloněni tomu věřit a neustále shánějí nové, vědecké důkazy.


Lochnesská příšera
Tento jev zaujal mudly až v době relativně nedávné - někdy v první třetině 20. století. Loch Ness je název jezera ve Skotsku. Je protáhlé, dlouhé 38 km a maximálně 3 km široké. Je asi 152 m hluboké. Svým množstvím vody je největším jezerem Velké Británie.
Mudlové tvrdí, že v tomto jezeře žije ohromné tajemné zvíře, které někdy vyplouvá na hladinu jezera. Bylo prý spatřeno více než stokrát a i velkým množstvím lidí najednou. Nejčastěji je příšera popisována jako had, mudlové ji srovnávají s pravěkým plesiosaurem a vytvořili teorii, že jezero Loch Ness bylo kdysi spojeno s mořem, ale postupně se odpojilo a tito pravěcí ještěři v něm zůstali uzavřeni, rozmnožovali se a žijí dodnes.



VII. Lidé vtělující se do zvířat a stromů

Leopardí a kajmaní muži
Mudlové ve střední Africe si vyprávějí báji o leopardích a kajmaních mužích. Podle této báje má každý leopard v lese a každý kajman v řece svého lidského pána. Každý Afričan z tohoto území se musí snažit, aby se svým leopardem nebo kajmanem navázal spojení, jinak se mu povede zle. Když se mu to podaří, musí usmrtit nějakého člověka a obětovat ho svému zvířeti. Nesmí to být ale člověk nevinný, nýbrž někdo, kdo mu ublížil - takové ublížení může útočník i sám vyprovokovat, aby získal právo tohoto člověka usmrtit. Jestliže leopard nebo kajman společenství přijme, jeho pán si položí vedle postele velký kámen, na kterém bude jeho sluha každou noc jakoby odpočívat. Leopard či kajman ovšem časem požaduje další oběť, aby si jeho pán udržel jeho přátelství. Životy zvířete a jeho pána jsou nerozlučně svázány - oba umírají v témže okamžiku.


Vlkodlak
Pojem vlkodlak je rozšířen po celém světě. V dřívějších dobách docházelo v Evropě k lykantropickým epidemiím. Nejtěžší vypukla r. 1598 v pohoří Jura. Postižení táhli krajem s řevem a štěkotem, vrhali se na zvířata i na lidi (hlavně děti), své oběti usmrcovali, vysávali jim krev a jedli jejich maso. Docházelo k procesům s werwolfy.
Mudlové věřili, že vlkodlakem se stává vždy sedmý syn a že ženě, která si útrapy z porodu ulehčila čarodějnými prostředky, se také narodí vlkodlak.


Člověk a strom
Podle mudlovských pohádek bývá na strom vázán život některé ženy. Ta pak leží v noci na lůžku nehybná, chladná, bez dechu i tepu, protože její duše je ve stromě, ráno ale obživne a vstane, aby večer zase upadla do toho samého stavu. Pokud někdo podsekne strom, s nímž je žena spojena, zemře i ona.


.: Jednorožec



1. Úvod
2. Jednorožec u mudlů
3. Jednorožec u kouzelníků
4. Magie jednorožců



1. Úvod

Jednorožci patří mezi bájná a magická zvířata, oblíbená mezi kouzelníky i mezi mudly. Vůbec poprvé jednorožce popsal před dvěma tisíci lety řecký autor Ktésiás. Od té doby se o jednorožcích dále psalo a jinak mluvilo.
Popisy jednorožců prošly za tu dobu mnohými změnami. Některé popisy o jednorožcích nemluvily zrovna valně, ale o tom v dalších kapitolách.


2. Jednorožec u mudlů

Jak bylo zmíněno v úvodu, Řek Ktésiás popsal jednorožce jako první. Nyní si povíme, co o nich vůbec napsal. Jednorožec prý pocházel z Indie. Jeho velikost se podobala velikosti běžného osla. Tělo měl bílé, hlavu tmavě ryšavou, s modrýma očima a uprostřed čela vyrůstal jeden roh. Tento roh měřil asi 45 cm. U hlavy byl bílý, uprostřed černý a navrchu rudý. O jeho schopnostech se dozvíme v kapitole Magie jednorožců. Jednorožec měl podle Ktésia útočnou povahu a byl nadměrně rychlý a silný.
O jednorožcích napsali i takové osobnosti jako např. Aristoteles nebo Julius Caesar. Zato přírodovědec Plinius Starší popsal jednorožce naprosto rozdílně, než předchozí autoři. Podle něj měl jednorožec jelení hlavu a nohy, kančí ocas a jeho roh byl černý a měřil jeden metr. Jednorožec prý byl velmi divoký a měl bučivý hlas.
Ve středověku se jednorožec začal popisovat jako krásné ladné zvíře podobné koni. Roh byl zatočený, jasně bílý. Jednorožec se stal symbolem síly, moci a čistoty. V tomto období ho přijala křesťanská symbolika. Jednorožce známe např. z Artušových pověstí nebo třeba líčení skutků Alexandra Velikého.
V 18. století se mudlové shodli, že jednorožec je smyšlené zvíře a ve skutečnosti neexistuje. Zařadili ho pouze do světa mýtů a legend.


3. Jednorožec u kouzelníků

O jednorožci dle pravdivých kouzelnických zpráv se dočtete zde. Kouzelníci již podali kompletní zprávu o existujících jednorožcích.
Malá hříbátka jsou po narození zlatá. V dospívání se jednorožec mění ve stříbrného a v dospělosti je jednorožec bílý, bělejší než sníh. Jednorožec je velice plaché zvíře, mající v lásce spíše ženy než muže. Je hbitý a rychlý, jen tak se nenechá chytit, možné to ovšem je.


4. Magie jednorožce

Kouzelníci již poznali magické schopnosti jednorožců, a tak jejich roh, krev a žíni využívají do různých hůlek, lektvarů a léčivých odvarů.
Ale ani mudlové nebyli se svými odhady příliš daleko. Tak třeba trojbarevný roh, o kterém psal Ktésiás, měl také báječné schopnosti. Když se z něj vyrobil pohár, všichni, kdo se z něj napili, byli ochráněni proti jedům, křečím a epilepsii. Podle středověkých popisů se tradovalo, že jednorožcův roh lze použít také jako meč a dopadne-li jednorožec na svůj roh z jakékoli výšky, zachrání se bez jediného škrábnutí.

Péče o kouzelné tvory

6. ledna 2010 v 12:11 | Ann |  Harry Potter

Fantastická zvířata a kde je najít

Toto dílo Mloka Scamandera je pouhým úvodem k nepřebernému množství fantastických zvířat, která obývají náš svět a o jejichž existenci mudlové nemají povětšinou ani tušení. Pokud se některý příslušník nečarodějské populace setká s tímto tvorem - tedy vidí, co neměl vidět - je uplatněno paměťové kouzlo. V případě nejhorších kolizí zasahuje Úřad pro dezinformace. Jinak jsou kouzelní tvorové chráněni zastíracími kouzly nebo umístění v "bezpečných lokalitách", které jsou obehnány kouzlem na odpuzování mudlů.

Akromantule (Acromantula)
Je nestvůrný osmioký pavouk schopný lidské řeči. Pochází z neprostupné džungle Bornea. Charakteristické znaky - husté černé chlupy po celém těle, velké rozpětí nohou (až 15 stop - cca 4,5 metru), klepeta, která zřetelně a hlasitě cvakají a jedovatý sekret. Acromantule je masožravá a dává přednost větší kořisti. Samice - větší než samec - klade až 100 vajec najednou o velikosti nafukovacího míče a tato patří mezi neobchodovatelné zboží - dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami. Známý zástupce - Aragog se všemi potomky.

Auguron (Augurey)
Rovněž známý jako irský fénix - jeho domovem je Británie a Irsko, ale lze jej nalézt i v severní Evropě. Zelenočerný auguron je vyzáblý a truchlivě vyhlížející pták, který vzdáleně připomíná podvyživeného supa. Je nesmírně plachý a hnízdí v trnitých keřích. Živí se velkým hmyzem a vílami, létá pouze za hustého deště - jinak se skrývá v hnízdě tvaru slzy. Jeho charakteristické hluboké a rozechvělé houkání se kdysi považovalo za předzvěst smrti. Později (za trpělivého průzkumu) se zjistilo, že pouze oznamuje příchod deště. Brka augurona jsou pro psaní nevhodná, protože odpuzují inkoust.


Rovněž známý jako hadí král - je zářivě zelený plaz dorůstající délky až 50 stop (15 metrů). Samec má šarlatový chochol na hlavě a mimořádně jedovaté zuby, ovšem nejnebezpečnější zbraní je pohled jeho velkých žlutých očí. Přímý pohled do nich přináší okamžitou smrt. Líhne se ze slepičího vejce vysezeného ropuchou. Jeho pěstování je nezákonné, ale dobře se obchází, protože při kontrole stačí vytáhnout vejce zpod ropuchy. Dožívají se několik stovek let, při dostatku potravy. Podle oficiálních záznamů v Británii nebyl spatřen přinejmenším 400 let.

Běhnice (Doxy)
Známá jako kousavá víla se často omylem za skutečnou vílu považuje, byť je zcela jiným živočišným druhem. Má miniaturní lidskou podobu, ale je pokryta černým ochlupením a má po páru rukou a nohou navíc. Mají rády chladnější klima - severní Evropa a Amerika. Kladou až 500 vajíček najednou a zahrabávají je do země. Mladé se líhnou za dva až tři týdny. Běhnice má dvě řady ostrých a jedovatých zubů - po kousnutí je vhodné aplikovat příslušné sérum.

Blátoplaz (Dugbog)
Je obyvatelem bažin a je možno jej nalézt v Evropě, Severní i Jižní Americe. V nehybném stavu připomíná kus ztrouchnivělého dřeva, ale bližší ohledání odhalí tlapky s plovacími blánami a velice ostré zuby. Neslyšně se plíží bažinatými mokřinami a živí se především malými savci, ale dokáže nepěkně poranit i kotníky kolemjdoucích lidí. Jeho nejoblíbenější pochoutka je však záhon s mandragorou.

Blikač (Clabbert)
Tvor žijící v korunách stromů, vypadající jako kříženec opice a žáby. Původně z jižních amerických států, ale byl vyvezen do celého světa. Má hladkou holou kůži, mramorově zeleného vzhledu a plovací blány na všech končetinách. Paže i nohy silné a obratné, což umožňuje skákání ve větvích. Na hlavě krátké rohy a široká ústa v neustálém šklebu, ovšem plná ostrých zubů. Žere ještěrky a ptáky.. Nejvýraznějším znakem je ale velká bradavice uprostřed čela, která zrudne a bliká při nebezpečí. Američtí kouzelníci je už hromadně nechovají (čemuž napomohly pokuty) jako signalizaci přítomnosti mudlů a tak svým sousedům už nemusí vysvětlovat, proč mají ještě vánoční světýlka nainstalovány na stromech v červnu.

Bodloš (Knarl)
Bodloše si mudlové obvykle pletou s ježkem - jsou opravdu téměř k nerozeznání. Pokud v severní Evropě nebo Severní Americe necháte venku něco k snědku ježkovi a ráno je to pryč - byl to ježek. Pokud máte zahradu ráno zpustošenou - tak si bodloš myslel, že jej chcete vlákat do pasti.

Bublinatka (Plimpy)
Kulovitá kropenatá ryba, pro kterou jsou charakteristické dvě dlouhé nohy zakončené prsty s plovacími blánami. Není nijak nebezpečná, přestože s oblibou oždibuje nohy a oblečení plavců. Obývá hluboká jezera a miluje jako potravu vodní šneky. Jezerní lidé ji považují za parazita a zbavují se jí svázání gumových nohou, pak ji odnese proud.

Černovřes (Horklump)
Pochází ze Skandinávie, ale dnes je doma v celé severní Evropě. Podobá se masité narůžovělé houbě, pokryté řídkými a pevnými černými štětinami. Rychle se rozmnožuje a během několika dnů kompletně zamoří průměrně velkou zahradu. Místo kořínků chapadélky hledá dešťovky a sám je oblíbenou potravou trpaslíků.

Čmelotrysk (Glumbumble)
Je létající hmyz severní Evropy s hebkými šedými chlupy, který produkuje šťávu s melancholickým účinkem a užívá se jí jako léku proti hysterii vyvolané požitím listů horečníku. Pokud se dostanou do úlu, má to katastrofální následky pro med. Hnízdí v tmavých a opuštěných koutech - duté stromy nebo jeskyně. Živí se kopřivami.

Dlaždičoun (Jarvey)
Vyskytuje se v Británii, Irsku a Severní Americe. Vypadá jako přerostlá fretka, co umí mluvit - skutečného rozhovoru není schopen - to překračuje jeho duševní schopnosti. Omezuje se obvykle na krátké, vulgární fráze, zato je chrlí v nepřetržitém proudu. Dlaždičouni žijí většinou pod zemí, kde pronásledují trpaslíky, přestože nepohrdnou ani krtky, krysami nebo hraboši.


Patří k nejproslulejším, ale také nejobtížněji skrývatelným fantastickým zvířatům. Samice jsou obvykle větší a agresivnější, ale i k drakovi by se měl přibližovat jen vyškolený a obratný kouzelník !!! Dračí kůže, krev, srdce, játra a rohy jsou vesměs obdařeny silnými kouzelnými vlastnostmi, dračí vejce patří mezi neobchodovatelné zboží - dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami. Existuje 10 základních plemen draků:

čínský ohniváč
hebridský černý
*maďarský trnoocasý
*norský ostrohřbetý
*novozélandský opálooký
*obyčejný velšský zelený
*peruánský zmijozubý
*rumunský dlouhorohý
*švédský krátkonosý
*ukrajinský železnobřichý

Pamatujte, že kdykoliv je to možné, drak sežere člověka - lidé patří k dračí pochoutce!

Drsnochvost (Nogtail)
Démoni žijící ve venkovských oblastech Evropy, Ruska a Ameriky. Podobají se zakrslým selatům s dlouhýma nohama, ježatým pahýlovitým ocasem a úzkýma černýma očima. Má ve zvyku se vetřít mezi selata do chlívku a čím déle zůstane neodhalen, tím déle statek stíhají různé pohromy. Pokud je ze statku zahnán čistě bílým psem, už se nevrátí.

Duhovec (Streeler)
Gigantický plž, který každou hodinu mění barvu a jeho sliz je tak jedovatý, že vše přes co přeleze seschne a shoří. Tento jed je jednou z mála známých látek, které dokáží usmrtit černovřesy.

Dvoubřitník (Mackled Malaclaw)
Suchozemský tvor kamenitých pobřežních oblastí Evropy. Sice se značně podobá humrovi, ale pro lidi je nestravitelný - vyvolává vysoké horečky s ošklivou zelenou vyrážkou. Má asi 40 cm, je světlešedý s tmavozelenými skvrnami a jeho kousnutí má vedlejší účinek. Oběť je po dobu jednoho týdne pronásledována obrovskou smůlou.

Ďasovec (Grindylow)
Světlezelený rohatý vodní démon jezer Irska a Británie. Agresivně se chová ke kouzelníkům i mudlům, občas si jej jezerní lidé dokáží ochočit. Živí se drobnými rybkami a dlouhé prsty dokáží vyvinout mocný stisk, ale snadno se zlomí.


Toto hodnocení získal jen proto, že jen výjimkám mezi kouzelníky se ho podařilo ochočit. Je to majestátní, jasně rudý pták velikosti labutě s dlouhým zlatým ocasem, zobákem a spáry. Místem výskytu je Egypt, Čína a Indie. Dožívá se obrovského věku díky regeneraci spálením a povstáním ze svého popela jako mládě. Je absolutně mírumilovný. Dokáže kdykoliv zmizet a znovu se objevit. Jeho zpěv zvyšuje odvahu čistého srdce a zlé plní strachem. Slzy mají mocný léčivý účinek.

Ghúl (Ghoul)
Je sice ošklivý, ale není zvlášť nebezpečný. Podobá se slizkému kolozubému obrovi a sídlí na půdách či stodolách patřících kouzelníkům, kde se živí můrami a pavouky. Hlasitě skučí, občas hází kolem sebe předměty, ale pokud na něj osobně narazíme, přinejhorším výhružně vrčí.

Gryf (Griffin)
Je původem z Řecka - tvor s předníma nohama a hlavou gigantického orla, avšak tělem a zadníma nohama lva. Býval využíván ke střežení pokladů. Obvykle jsou divocí a vzteklí, ale několik málo obratných kouzelníků se s některými gryfy dokázali spřátelit. Žerou pouze syrové maso.

Hafoň (Crup)
Jsou původem u jihovýchodní Anglie a až na rozeklaný ocas jsou podobní foxteriérovi. Je to kouzelnicky vyšlechtěný pes, který je oddán kouzelníkům a na mudly reaguje divoce a vztekle. Báječný likvidátor "čehokoliv", protože sežere vše od trpaslíků, až po staré pneumatiky. K chovu je třeba povolení a chovatel musí prokázat, že i v mudly obydlené oblasti hafoně ovládne.


Britský a Irský vodní démon, který na sebe bere nejčastěji podobu koně s orobincem místo hřívy. Když nic netušící oběť nasedne, potopí se s ním ke dnu a tam jej pozře (mimo vnitřností). Dá se zneškodnit uzdou umístěnou správně umisťovacím kouzlem. Největší známý hastrmanec obývá skotské jezero Loch Ness a jelikož na sebe bere různé podoby od vydry až k vodnímu hadovi, jeho skutečná totožnost mudlům uniká, stejně jako démon samotný.

Hipogryf (Hippogriff)
Je původem z Evropy, ale dnes již po celém světě. Přední polovina těla je obrovský orel i s křídly a zadní kůň. Je možno jej ochočit, ale velmi obtížně. K tvorovi se přibližujeme s pohledem upřeným do očí - úklona je projevem dobrého úmyslu. Jestliže ji opětuje, je bezpečné se přiblížit. Živí se hmyzem a drobnými ptáky a savci. Snáší jedno velké, křehké vejce.

Hipokampus (Hippocampus)
Jeho pravlastí je Řecko (nyní celé Středozemní moře) a má hlavu i přední část těla koně a zadní připomíná gigantickou rybu. Klade velká poloprůhledná vejce, jejichž skořápkou je vidět pulce.

Hrabák (Niffler)
Hrabák je Britské zvířátko. Připomíná většího krtka a má zálibu ve všem, co se třpytí. Je mírumilovný, ale může v domě způsobit velké škody. Žijí v doupatech až 20 stop (6 metrů) hluboko pod povrchem a v jednom vrhu mívají šest až osm mláďat.

Huňáč (Porlock)
Je strážcem koní a vyskytuje se v anglickém Dorsetu a jižním Irsku. Má dlouhou srst, obrovské množství hrubých vlasů a neobyčejně velký nos. Nohy má zakončeny kopyty, ruce malé s čtyřmi sukovitými prsty. Dospělí jsou asi 60 cm vysocí a živí se trávou. Jejich jediným smyslem života je hlídání koní a před lidmi se vždy schovávají.

Chiméra (Chimaera)
Vzácně se vyskytující řecká obluda se lví hlavou, tělem horské kozy a dračím ocasem. Je divoká, krvelačná a neobyčejně nebezpečná!!! Její vejce jsou neobchodovatelné zboží - dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami.

Jednorožec (Unicorn)
Toto hodnocení je přiznáno jen proto, aby s tímto tvorem bylo zacházeno s respektem, jaký tomuto nádhernému zvířeti náleží. V dospělosti (7 let) je to sněhobílý kůň s rohem, hříbata jsou zlatá, později stříbrná a stávají se stále více plašší - spíše k sobě pustí čarodějku, než kouzelníka. Obvykle se užívá roh a žíně, které mají velké kouzelné vlastnosti. Krev je má také, ale je neobyčejně podlé a trestuhodné zabít jednorožce.

Jedomet (Lobalug)
Vyskytuje se na dně Středozemního moře. Je to 30 cm dlouhý primitivní tvor - chrlící rourka a jedový váček. Při ohrožení se smrští a útočníka postříká jedem. Vodní lidé jej užívají jako zbraně a odběr jedu pro přípravu lektvarů podléhá přísné kontrole.

Jehlanka (Shrake)
Ostnitá ryba Atlantského oceánu. První byly vytvořeny jako nástroj pomsty mudlovským rybářům a na tomto místě jsou sítě vždy prázdné a rozervané.

Karkulinka (Red Cap)
Trpasličí tvorečkové žijící v děrách na starých bojištích nebo kdekoliv kde tekla krev. Pro osamělé mudly jsou velmi nebezpečné, protože za temných nocí se pokoušejí je ubít k smrti. Nejrozšířenější jsou v severní Evropě.


Toto hodnocení je přiznáno jen proto, aby s tímto tvorem bylo zacházeno s respektem, jaký mu náleží. Kentaur má lidskou hlavu, hruď a paže spojené s koňským tělem, jehož srst může mít různou barvu. Je inteligentní a schopný lidské řeči, ale na vlastní žádost nejsou považováni za "osoby". Mají své vlastní prostředky ochrany proto je mudlové, i přes značné rozšíření, neobtěžují. Konec konců kentauři kašlou stejně i na kouzelníky - mezi nimi a mudly nedělají rozdíl. Jejich životní styl a zvyky proto nejsou známy.

Kluběnka (Puffskein)
Je rozšířená po celém světě. Je to krotký tvor kulovitého tvaru, pokrytý hebkou, hořčičně zbarvenou srstí. Miluje mazlení a lehce se o ni stará. Je-li spokojená, vydává tichý bzučivý zvuk. Čas od času se z těla vynoří dlouhý růžový jazyk a spořádá, na co přijde - od zbytků jídla až po pavouky. (I holuby z nosu spících kouzelníků).

Kůrolez (Bowtruckle)
Tvor plnící funkci strážce stromů. Západní Anglie, jižní Německo a některé skandinávské lesy. Měří maximálně 25 cm a jako by jej tvořila kůra a větévky s dvěma malýma hnědýma očkama.. Je mírumilovný a plachý, ale je-li ohrožen jeho strom, dokáže zle poranit dřevorubcovy oči. Za porci stínek je možné z jeho stromu získat dřevo na hůlku.

Lesní mužíček (Erkling)
Je tvor podobný elfům a pochází z německého Schwarzwaldu. Měří asi 90 cm, má špičatý obličej a pochechtává se pronikavým vysokým smíchem, kterým dokáže okouzlit zvláště děti. Jeho zájmem je odlákat je a sníst. Díky přísným kontrolním opatřením německého ministerstva kouzel se počet obětí v posledních staletích radikálně snížil.

Maguár (Kneazle)
Původní šlechtění v Anglii, nyní již v celém světě. Je to malé kočkovité zvířátko se skvrnitou, puntíkovanou nebo žíhanou kožešinou, přerostlýma ušima a ocasem podobným lvímu. Je nezávislé, inteligentní a občas i agresivní, ale pokud si někoho oblíbí, je skvělým domácím mazlíčkem. Má schopnost odhalit nežádoucí a podezřelá individua a pokud jeho majitel zabloudí, spolehlivě jej dovede domů. Může se křížit i s obyčejnými kočkami, ve vrhu mají až osm koťat a k chovu je třeba zvláštní povolení (jako pro hafoňe a pastelníčky), pro neobvyklý vzhled, který přitahuje pozornost mudlů.

Mantichora (Manticore)
Nanejvýš nebezpečná řecká nestvůra a lidskou hlavou, lvím tělem a štířím ocasem. Je stejně vzácná a nebezpečná jako chiméra a tvrdí se, že při požírání ulovené kořisti si polohlasně prozpěvuje. Její kůže odpuzuje prakticky všechna známá kouzla a bodnutí ocasem přináší okamžitou smrt.

Mečoroh (Graphorn)
Vyskytuje se v horských oblastech Evropy. Je to mohutné zvíře s šedočervenou srstí a hrbem n hřbetě a hlavu zdobí dva velice dlouhé a ostré rohy. Má neobyčejně útočnou povahu. Ani trollové si s nimi vždy neporadí. Rozemleté rohy jsou přísadou lektvarů a pro obtížné získávání jsou neuvěřitelně drahé. Kůže je pevnější než dračí a odpuzuje většinu kouzel.

Měsíčník (Mooncalf)
Nesmírně plachý tvor, který z doupěte vylézá jen za úplňku. Má hladké světlešedé tělo, kulaté vypouklé oči na temeni a čtyři pavoukovité nohy s obrovskými ploskými chodidly. Ve světle měsíce provozují na zadních nohou složité tance (mudlové potom zkoumají složité vzorce v poli s obilím a dodnes jsou pro ně neřešitelnou záhadou). Je to fascinující pohled a stříbřitý trus užitý před východem slunce na kouzelné bylinky zvýší jejich výnos i kouzelnou sílu.

Mizenka (Tebo)
Je popelavě zbarvené prase bradavičnaté v oblasti Konga a Zairu. Ovládá umění neviditelnosti, takže je velmi obtížné se jí vyhnout nebo chytit. Její kůže je velmi ceněná pro výrobu ochranných štítů a oděvů.

Mořský had (Sea Serpent)
Mořští hadi se nacházejí v Atlantském a Tichém oceánu i ve Středozemním moři. Jejich vzhled je sice hrozivý, ale není potvrzeno, že by zabil člověka. Dorůstá délky až 100 stop (cca 30 metrů); má koňskou hlavu a dlouhé hadovité tělo.

Nundu (Nundu)
Toto východoafrické zvíře je možná nejnebezpečnější šelmou světa - gigantický leopard, který se však pohybuje úplně tiše a dech vyvolává chorobu natolik virulentní, že dokáže vyhubit celé vesnice. Dosud jej nedokázalo zneškodnit méně než 100 plně spolupracujících kouzelníků.

Obroun (Re'em)
Je neobyčejně vzácný gigantický tur se zlatou srstí, který se objevuje v neobydlené divočině Severní Ameriky i dálného východu. Krev obrouna, tomu kdo ji vypije, propůjčí obrovskou sílu. Potíže s jejím získáváním znamenají, že poptávka vždy vysoce převyšuje nabídku.

Ohňový krab (Fire Crab)
Je podobný velké želvě s bohatě dekorativním krunýřem. Místo výskytu na Fidži je přeměněno na rezervaci na jeho ochranu jak před mudly, tak i před kouzelníky, kteří z jejich krunýřů užívají jako nesmírně ceněných kotlíků. Je-li ohrožen, ze zadečku vystřeluje plameny. Jsou vyváženi i jako domácí zvířata, ale jen na zvláštní povolení.

Okamie (Occamy)
Vyskytuje se na Dálném východě a v Indii. Je to dvounohý opeřený a okřídlený tvor s hadím tělem - cca čtyři a půl metru délky. Živí se ptáky a drobnými savci, ale napadne každého, kdo se k ní přiblíží, zvláště pokud brání vejce, jejichž skořápky jsou z nejčistějšího stříbra.

Okřídlený kůň (Winged Horse)
Známější jako Pegas existuje v mnoha plemenech po celém světě:

*abraxaské - velmi silný obří plavák
*aethonské - kaštanový hnědák oblíbený v Irsku a Británii
*granijské - šedý a obzvlášť rychlý
*thestralské - vzácné, vraník nadaný schopností neviditelnosti. Mnozí kouzelníci věří, že nosí smůlu.
Majitel Pegase je povinen v pravidelných intervalech koně začarovávat zastíracím kouzlem, stejně jako hipogryfa.

Leprikón (Leprechaun)
Někdy též známý jako šprýmařík je inteligentnější než víla a méně zlomyslný než šotek, rarach nebo běhnice - přesto je velký nezbedník. Vyskytuje se pouze v Irsku, dorůstá asi 20 cm a je zelený. Přestože umí mluvit, stejně jako kentauři netouží po změně statutu na "osobu". Rodí živá mláďata a na svou existenci s oblibou upozorňuje mudly a tak je v jejich literatuře stejně často, jako víla. Substance, kterou umí vytvořit vypadá jako zlato, ale po několika hodinách zmizí. Není znám případ, že by způsobili trvalou újmu člověku.

Pastelníček (Fwooper)
Je africký pták s neobvykle křiklavě barevným opeřením ( oranžoví, růžoví, citrónově zelení nebo žlutí). Jsou zdrojem ozdobných písařských brků a kladou i zářivě vzorovaná vajíčka. Zpočátku příjemný zpěv později dohání posluchače k šílenství. Proto jsou prodáváni začarovaní umlčovacím kouzlem a to je třeba každý měsíc obnovovat. Opět jen na povolení.

Pětinoh (Quintaped)
Známý i jako chlupatý MacBoon. Je nesmírně nebezpečná masožravá obluda, která miluje zvlášť lidské maso.. Žije jen ostrově Drear u pobřeží severního Skotska a tak se toto stalo nezakreslitelným teritoriem. Připomíná rudohnědou chlupatou hvězdici na stejně chlupatých pěti nohách zakončených kopyty. Postoj nohou jako u pavouka.


Nacházejí se na celém světě. Dovedou zalézt pod prkna podlahy či obložení a zamořit celý dům. Na jeho přítomnost upozorní odpudivý zápach rozkladu. V klidovém stádiu se podobá skvrně nazelenalé plísně s očičky, je-li vyplašen, bleskurychle odcupitá na četných pavoukovitých nohou. Živí se zbytky. Než se přemnoží je třeba uplatnit čistící kouzlo.

Pogrebin (Pogrebin)
Je sotva stopu vysoký ruský démon s chlupatým tělem, ale holou a přerostlou šedivou hlavou. Přikrčený je jako lesklý kulatý kámen. Přitahují jej lidé a pokud je mu doboleno sledovat svou oběť příliš dlouho, zmocní se jeho kořisti absolutní beznaděj a zoufalství. Jakmile padne na kolena a rozpláče se, démon se na ni vrhne a pokusí se ji pozřít. Dá se odehnat jednoduchými zaklínadly, ale stejně účinné je jej prostě nakopnout!

Polovid (Demiguise)
Tvor žijící na Dálném východě, ale je jen stěží objevitelný, neboť v případě vlastního ohrožení se umí učinit neviditelným - vidí jej pouze kouzelníci k jeho lovu kvalifikovaní. Polovid je mírumilovné býložravé zvíře, vzhledem připomíná elegantní opici s velmi dlouhou, hedvábně stříbřitou srstí. Jejich kožešina je nesmírně ceněná, protože z jejich srsti se tkají neviditelné pláště.

Popelec (Ashwinder)
Vzniká z kouzelného ohně *, kterému je dovoleno dlouho a nekontrolovaně hořet. Je to tenký světlešedý hádek se zářivě rudýma očima, který se zrodí z řeřavých uhlíků ohně a odplazí se do stínů obydlí, kde hoří tento oheň - zůstává po něm popelem posypaná stopa. Žije pouze jednu hodinu, ale za tuto dobu vyhledá temné a neobydlené místo, kde naklade jasně červená a intenzivně žhnoucí vejce. Nejsou-li včas nalezena a zmrazena kouzlem, obydlí podpálí. Zmrazená vejce jsou nesmírně ceněná jako přísada do nápoje lásky nebo snězená, jsou lékem proti zimnici. * Kouzelný oheň - jakýkoliv oheň, do něhož byla přidána kouzelná substance (např. Letax)

Ramora (Ramora)
Stříbrná ryba Indického oceánu se silnými kouzelnými schopnostmi. Dokáže ukotvit lodě a je strážným andělem námořníků. Je chráněna mnoha zákony před kouzelnickými pytláky, neboť je tvorem, jehož schopnosti jsou ceněny.


Nejčastějším místem výskytu je anglický Cornwall. Jsou kovově modří, až 25 cm vysocí a velice nezbední. Přestože nemají křídla, umějí létat. Dorozumívají se pisklavým švitořením, které je srozumitelné jen jiným rarachům. Rodí živá mláďata.

Rotulice (Billywig)
Je hmyz s domovem v Austrálii, centimetr a půl dlouhá, jasně safírově modrá a létá tak rychle, že mudlové si jí nevšimnou a i kouzelníci obvykle až po štípnutí.Toto způsobuje závratě a následně levitaci. Křídla jí vyrůstají z temene hlavy a otáčejí se tak rychle, že celá rotuje. Žihadlo má na spodní části těla. Sušení žihadla se používají pro přípravu několika lektvarů a jsou (pravděpodobně) jednou z ingrediencí cukroví šumivé bzučivky.

Runovec (Runespoor)
Prapůvodně žil v zemičce Burkina Faso v Africe. Tříhlavý, jasně oranžový had s černými pruhy je asi 2 metry dlouhý a velmi nápadný. Proto lesy které obývá jsou nezakreslitelné. Sám o sobě není nijak agresivní a byl chován jako domácí miláček. Levá hlava (had proti vám) plánuje, prostřední je snílkem, pravá je kritikem a počínání obou hlav hodnotí nepřetržitým podrážděným sykotem. Zuby pravé hlavy jsou neobyčejně jedovaté. Málokdy se dožije vysokého věku, protože hlavy mají sklon na sebe útočit a velmi často chybí pravá hlava - to když zbylé se spolčí a ukousnou ji. Jediný známý tvor, který svá vejce vyvrhuje ústy. Ceněná surovina lektvarů duševní svěžesti.

Salamandr (Salamander)
Drobná ještěrka žijící v ohni a živící se plameny. Je jasně bílý, ale podle teploty ohně i modrý nebo rudý. Mimo oheň přežijí asi 6 hodin, jsou-li pravidelně krmeni pepřem, zůstávají však na živu pouze tak dlouho, dokud hoří oheň, ze kterého vzešli. Jeho krev má skvělé léčebné a rekonvalescenční účinky.

Scvrček (Moke)
Stříbrozelená ještěrka délky asi 30 cm žijící v Británii a Irsku. Dokáže se podle libosti scvrknout a tak ji mudlové ještě nezaznamenali. Její kůže je ceněná surovina pro výrobu měšců a peněženek, neboť v přítomnosti cizího člověka se smrští a jsou jen těžko k nalezení.

Sfinga (Sfinx)
Egyptská má lidskou hlavu na lvím těle a již více než tisíc let ji kouzelníci využívají k hlídání cenností a tajných úkrytů. Je velmi inteligentní a vyžívá se v hádankách a hlavolamech, ale opravdu nebezpečná je jen tehdy, kdy je ohroženo to, co hlídá,

Smrtipášť (Lefthifold)
Známý jako živoucí rubáš - se naštěstí vyskytuje jen velmi vzácně v pásmu tropického klimatu. Je podobný centimetr a půl tlustému plášti (tlustější jen v případě, že přednedávnem zabil a pozřel nějakou oběť), který v noci klouže těsně při zemi. Svou oběť obalí a zadusí - zastaví je jen Patronovo zaklínadlo, ale jelikož obvykle napadá spící, mají jen zřídka možnost zaklínadlo úspěšně použít. Nezbude ani stopa po oběti, ani po o něco tlustším plášti, který opět proklouzne do temnoty.

Šotek (Imp)
Žijí pouze v Británii a Irsku a často jsou zaměňováni s rarachy - neumějí však létat a jsou tmavohnědí až černí. Společný je jim ale groteskní smysl pro humor. Libují si ve vlhkém a bažinatém terénu a mláďata se líhnou plně zformovaná, asi 3 cm dlouhá.

Tlustobřich (Diricawl)
Pochází z Mauricia - buclatý nelétavý pták a načechraným peřím je schopen před nebezpečím zmizet a opět se zjevit jinde (jako Fénix). Mudlové si jeho existence byli vědomi a nazývali jej dodo. A díky jeho schopnosti mizet jsou přesvědčeni, že jej vyhubili.

Tlustočerv (Flobberworm)
Silný hnědý červ až 30 cm dlouhý, který se prakticky nepohybuje. Žije ve vlhkých příkopech a je naprosto nezajímavý.

Hrůzostrašné, ale hloupé stvoření až tři a půl metru vysoké a vážící víc než tunu, se často chová agresivně a nepředvídatelně. Pocházejí ze Skandinávie, ale dnes žijí v Británii, Irsku i jiných oblastech severní Evropy. Známe tři druh trollů

*Horský je světlešedý s holou hlavou
*Lesní je světlezelený a někdy s zelenými či hnědými vlasy
*Říční je načervenalý s krátkými rohy a občas chlupatý
*Největší a nejnebezpečnější je horský. Živí se syrovým masem a nejsou vybíraví - berou jak divou zvěř, tak lidi.

Trpaslík (Gnome)
Běžně se vyskytující zahradní škůdce, který se nachází na celém území severní Evropy i Severní Ameriky. Dorůstá 30 cm, má neúměrně velkou hlavu a tvrdé, kostnaté nohy. Zbavíte se jich buď dlaždičounem nebo je roztočíte ve vzduchu, až se mu zamotá hlava a pak jej přehodíte co nejdál přes zeď.

Třaskavec (Erumpent)
Velké šedé africké zvířátko , obdařené obrovskou silou. Dosahuje váhy až 1 tuna a z dálky je možno si jej splést s nosorožcem. Tlustá kůže odpuzuje většinu kouzel. Rodí vždy jen jedno mládě. Obvykle není útočný, ale je-li vyprovokován, následky jsou katastrofální - roh prorazí COKOLIV a vstříknutí tekutina je výbušná. Populace není početná, protože samci se v období páření často vyhazují do vzduchu. Rohy, ocasy a výbušná kapalina se užívají k přípravě lektvarů - patří mezi obchodovatelné zboží skupiny B - nebezpečné a podléhající přísné kontrole

Tůňodav (Kappa)
Japonský vodní démon mělkých tůní a řek. Vypadá jako opice s šupinami a pod temenem má dutinu, v níž nosí vodu. Živí se lidskou krví, ale hodí-li se mu okurka s vaším vyřezaným jménem, pak vám neublíží. Pokud ji s sebou nemáte, je nutno jej lstí donutit se sehnout, až mu z dutiny vyteče všechna voda, to ho připraví o všechnu sílu.

Víla (Fairy)
Drobná a nesmírně pohledná stvořeníčka s minimální inteligencí a je využívána kouzelníky především k dekoraci. Žije v lesích na pasekách a je vybavena jistými kouzelnými schopnostmi k odhánění dravců (např. auguroni..) má hašteřivou povahu, ale protože je velmi marnivá, zkrotne, má-li posloužit jako ornament, kde vyniknou její nádherná motýlí křídla. Víla neumí mluvit !!! Rozmnožuje se kladením vajec

Vlkodlak (Werewolf)
Se vyskytuje po celém světě a lidé se ve vlkodlaky mění pouze, pokud je pokouše. Dosud není znám účinný lék, třebaže v posledních letech pokroky ve výrobě lektvarů dokáže utlumit nejhorší příznaky. Jednou měsíčně, za úplňku, se jinak zcela zdravý kouzelník nebo mudla mění ve vražednou bestii, která dává lidské kořisti přednost před jakoukoliv jinou.

Vodní lidé (Merpeople)
Také jezerní lidé, sirény či mořské panny jsou rozšíření po celém světě, přestože vzhledem se hodně liší. Mají vlastní jazyk a přesto stejně jako kentauři odmítli statut osob a na vlastní žádost jsou klasifikováni jako zvířata. Nejstarší v dějinách zaznamenaní byli známí jako sirény v Řecku a v teplejších vodách překrásné mořské panny, které se často objevují i v mudlovské literatuře. Skotské a Irské již tak krásné nejsou.

Všudylezka (Chizpurfle)
Drobní cizopasníci - jako drobný krab s velkými tesáky. Přitahují je kouzla a usadí se v peří nebo kožešině tvorů jako hafoňové nebo auguroni. V kouzelnických obydlích napadají kouzelné předměty a postupně se prokoušou až k magickému jádru nebo v kotlících polykají zbytky lektvarů - zvláště tyto se likvidují obtížně (záleží na lektvaru co pozřely), jinak jsou snadno zničitelné jakýmkoliv prodávaným značkovým lektvarem.

Yetti (Yeti)
Pochází z Tibetu a je považován za příbuzného trollů, ale ještě nikdo se nedostal tak blízko, aby mohl provést odborné testy.

Zlatonoska (Snidget)
Má toto označení, protože její zajetí nebo zranění se přísně trestá!! Je to neobyčejně vzácný a chráněný ptačí druh. Je dokonale kulatá s velmi tenkým dlouhým zobákem, očima lesklýma a barvou podobnýma rubínům. Je dokonalý a neobyčejně rychlý letec. Její pírka a oči jsou tak ceněným artiklem, až byla málem vyhubena. Jedním z významných faktorů záchrany bylo i její nahrazení Zlatonkou ve famfrpálu.

Zmíráček (Jobberknoll)
Malý modře skvrnitý ptáček, který se živí drobným hmyzem severní Evropy a Severní Ameriky. Nevydá jediný zvuk až do okamžiku své smrti, kdy vyrazí táhlý skřek složený ze všech zvuků, jaké kdy slyšel, zopakované pozpátku. Pírka zmíráčka se užívají k přípravě veritasér a paměťových lektvarů.


.: Bytosti neskutečné




Úvod
Domácí duchové
Duchové osudu
Bytosti horské, vodní a lesní
Bytosti částečně zvířecí podoby
Nadpřirozená zvířata
Záhadné jevy
Lidé vtělující se do zvířat a stromů



Úvod
Tato kniha pojednává o bytostech, které mudlové pokládají za neskutečné. Někteří z nich se s nimi setkali, vyprávěli o tom jiným mudlům, kteří jim však nevěřili, nebo se jejich vyprávění snažili nějak vědecky vysvětlit či jej alespoň překroutili. Domnívám se, že je užitečné se o těchto bytostech poučit více, zejména z mudlovského hlediska, protože mnozí z vás ze zabývají předměty, jako je například Studium mudlů či Dějiny mudlovské společnosti. Je zajímavé dozvědět se mudlovský postoj k bytostem, které my sami důvěrně známe. Doufám, že tato kniha bude nejen poučná, ale i zábavná, a že vyplní mezeru mezi kouzelnickou a mudlovskou společností.



I. Domácí duchové

Mudlové často věřili a dodnes věří na domácí duchy, bůžky, skřítky a podobné bytosti.
U starých Řeků a Římanů byli takovýmito bůžky tzv. penáti (bůžkové místa) a lárové (bůžkové rodiny). Opatrovali domácnost a chránili domácí blahobyt. Obrazy penátů a lárů byly v domě a v rodině uctívány, zejména o rodinných svátcích.
Slované je zase znali jako skřítky a šotky, kterým říkali také hospodáříčkové. Obětovali jim zbytky jídel, aby střežili dům a dobytek, a aby v noci nedělali rámus.
Křesťanství po marné snaze vyhladit v mudlech víru v existenci skřítků a podobných bytostí, se je snažilo vykládat po svém: jsou to zlí duchové, duše nekřtěňátek nebo odbojní andělé, kteří dopadli do lesů (lesní duchové), do skal (skalní duchové) a do vody (vodní bytosti - vodníci). Prospěch, který přinášejí domu nebo rodině, je prospěch dočasný, který přináší pakt se zlým duchem. Až tato doba uplyne (většinou sedm let nebo násobek sedmi let), přijde si zlý duch pro duši toho, kdo se mu upsal.
Domácí bůžkové mohou podle mudlů přijímat různé podoby, ale nikdy nemají podobu bílé holubice - ta je rezervována pro Ducha svatého, pro nevěřící je symbolem míru a štěstí.
Pro mudly nejznámějším, takovým lidovým, domácím bůžkem je tzv. plivník. Mudla najde plivníka nejčastěji v podobě černého kuřátka, promoklého, zimou se chvějícího a prosebně típajícího. Když se ho ujme, začne kuře někde v koutě nebo na peci hrabat a popelit se a pod ním rychle vyrůstá hromada obilí. Tento dar by se ale přijímat neměl - mudla udělá nejlépe, když odnese plivníka zase tam, kde ho našel, včetně vykouzleného obilí.
Rusové mají také svého skřítka hospodáříčka, nazývají ho domovoj nebo děduška domovoj. Je většinou neviditelný a nemá rád, pátrají-li mudlové po tom, kde v domě žije. Obyčejně to bývá za pecí, pod prahem (kde přebývá v podobě hada) nebo v chlévě. Objevoval se i jako šedý kocour nebo chlapeček s drápky.
Domácím bůžkem vždy býval nějaký nebožtík, předek, který v domě umřel. Proto novostavba neměla ochranného domácího ducha, dokud její hospodář nezemřel. Pokud se rodina stěhovala do jiného domu, snažila se pomocí různých čarodějných manipulací přimět bůžka, aby se přestěhoval s ní a chránil ji i v novém bydlišti.
Mudlové věří, že domácího skřítka si mohou i vypěstovat z vejce slepice prvnice (nejraději černé), které se nosí jistý počet dní pod paží. Takovýto uměle vyrobený skřítek splýval u starých Čechů často s bytostí nazývanou zmek nebo zmok (staročesky čert, ďábel). Mívá podobu kuřátka, ohnivého draka, ohnivého kohouta nebo ohnivé koule a do domu vniká komínem. Ve své ohnivé podobě je také nazýván prašivec.



II. Duchové osudu

Osud je u mudlů pojem jak náboženský, tak filosofický. Býval zpodobňován různými vybájenými tvory. U starých Řeků a Římanů to byly Moiry, zvané latinsky Parky (Parcae). Slovo moira (u Homéra aisa) značí ve staré řečtině osud, los, úděl. Moiry - Parky byly tedy bohyně osudu, neodvratného dění v životě jednotlivce. Osudu však podléhali i bohové. Bytost jménem Ananké (řecky nezbytnost, nutnost) dokonce nad bohy vládla.
Tento nade vším stojící osud byl od počátku nezměnitelně určen (latinské fatum). V době pohomérovské byl personifikován již ne jednou, ale třemi postavami. Třemi zřejmě proto, aby při určování údělu čehokoliv vynikly tři okolnosti, které charakterizují každé dění: počátek, trvání, konec.
Ve shodě s tím byly Moiry - Parky. Tři stařeny - Klóthó, která předla nit života, Lachesis, která ji vinula a třetí, Atropos, ji přestřihovala.
V Čechách byly tímto trojím zpodobením osudu tři sudičky.




Bylinkářství

6. ledna 2010 v 12:07 | Ann |  Harry Potter

Bylinkářství

Obsah:


Úvod
1. Kapitola: Lesy viděné i neviděné
2. Kapitola: Louky od nížin až po hory
3. Kapitola: Kouzelnické stromy
4. Kapitola: Kouzelnické keře
5. Kapitola: Kouzelnické byliny
Závěr
Rejstřík vypsaných rostlin



Úvod

Bedřich Malátný, narozen v Londýně roku 1921:
Dovolte, abych vám představil svou knihu, ve které je plno mých sesbíraných spisů. Celý život jsem se zabýval krásou a rozmanitostí rostlinných druhů v přírodě. Teď, když se můj život nezadržitelně blíží ke konci, jsem se rozhodl nevzít si s sebou do hrobu všechny mé drahocenné zkušenosti, které jsem za svůj život nasbíral v přírodě. Doufám, že si mou knihu opatříte, ať už jste studenty Bradavické školy čar a kouzel, nebo si chcete jen tak počíst o kouzelnických stromech a bylinách. Přeji vám hezké čtení a plno nádherných zážitků v přírodě.
Bedřich Malátný



1. Kapitola
Lesy viděné i neviděné

Lesy patří k nenahraditelným krásám naší planety, díky kterým se nám tady na zemi ještě pořád dobře dýchá. Stromy nejenže jsou krásné jako takové, ale poskytují nám také přísun kyslíku...
Tak takhle vidí stromy mudlové, kterým nebylo dopřáno, aby poznali krásu kouzelnických stromů. Kouzelnické stromy nejsou jenom o tom, že k nim přijdeme a řekneme: "Hele, to je krásný a statný strom. Co takhle ho pokácet? Dochází nám dříví na oheň." Nebo, že se ve škole naučíme: "Víte, děti, lesy jsou plíce planety, vyrábějí kyslík." Ne, lesy jsou mnohem víc než tohle, lesy z hlediska kouzelníků jsou mnohem zajímavější a v mnohých případech se i mudlové setkají s kouzelnickým stromem, ale netuší, do čeho se mohou připlést. Některé stromy jsou tak agresivní, že není dobré, když se k nim i kouzelník přibližuje. Naopak existují i stromy, které jsou i mudlům užitečné (v jistém slova smyslu).
Některé stromy dokonce nejsou mudlům viditelné, ale kouzelníkům ano. Když se takový strom mudlovi připlete do cesty... to pak mají pánové z ministerstva co dělat. Bohužel se vyskytují i druhy, které nevidí ani kouzelníci. Tyto stromy jsou zaregistrované na ministerstvu, a každý kouzelník má možnost nahlédnout do archivu neviditelných stromů. Ve třetí kapitole se zmíním o dvou takových případech.
Jak už jsem podotknul výše, mudlové mají co do činění s kouzelnými stromy. Většina kouzelnických stromů se podobá obyčejným mudlovským stromům. A když mudla narazí na kouzelný strom různě pokroucený, třeba s fialovým listím, pak si myslí, že jde o cizokrajný druh. A pokud si to nemyslí a začne něco "roztrubovat" o divných stromech, pak se o to postará ministerstvo kouzel.



2. Kapitola
Louky od nížin až po hory

Louky i u Bradavického hradu jsou velké stejně jako ve zbytku Velké Británie, a i tam můžeme nalézt plno rozmanitých rostlin, jako jsou zvoneček láskový, pichlavka černá, nebo liličník šedý. Rostlin jsou na zemi tisíce druhů, od mudlovských až po naše kouzelnické. Každá kouzelnická rostlina se vyznačuje rozdílnými vlastnostmi. Stejně jako u stromů se můžou i u rostlin vyskytnout nebezpečné druhy, před kterými vás má varovat tato kniha. Některé jsou tak nebezpečné, že i horský troll bez rozumu je proti nim procházka růžovým sadem (které ovšem také existují - význam "růžový sad" se nepoužívá jen tak pro nic za nic).
Louky v nížinách jsou bohaté zejména na tzv. malé rostliny, což znamená rostliny od 5 do 10 palců. Ovšem pozor! Malé neznamená neškodné. Vše dokazuje výpověď jednoho mladého mudly, který se stal obětí jedné mimořádně agresivní rostliny:
Včera kolem šesté hodiny večer jsem šel nakupovat do místní samoobsluhy, a když jsem se vracel domů, dívala se ze země malá rostlina, která se podivně usmívala. Sehnul jsem se k té rostlině, co nebyla vysoká ani 7 palců a byla celá rudá. Pak si pamatuji jen, že mě ošlehl rudý plamen, a já byl v bezvědomí. Probudil jsem se až v nemocnici, odkud mě převezli do psychiatrické léčebny...
Tento nešťastník byl nepochybně obětí ruměnky rudé. Více o ruměnce rudé v kapitole páté.
V nížinách se častěji vyskytují léčivé a tzv. hodné bylinky (ruměnka rudá je zvláštní případ), které neškrtí, nekřičí a podobně. Zato na horských loukách a výš se vykytují spíše tzv.ďáblovy rostliny. V horských oblastech se vyskytují rostliny od 10 do 50 palců.
V pozdějším určování rostlin vždy bude určeno, kam rostlina spadá:

1. Nízkorostoucí
2. Vysokorostoucí
3. Rostoucí v bažinách
4. Pokojové
5. Zahradní

O třech posledních jsem se zatím nezmínil, takže: Rostliny rostoucí v bažinách jsou většinou zrádné a buď lákají kouzelníky a mudly do bažin, nebo je uchytí a shodí je tam.
Pokojové rostliny logicky nejsou nijak nebezpečné, spíše naopak (jinak by je doma nikdo netrpěl).
Zahradní rostliny bývají spíše k užitku a pěstují se ve velkém. Zahradními rostlinami se také krmí nevítaní návštěvníci viz. Fantastická zvířata a kde je najít od Mloka Scamandera. Ne vždy se však kouzelnickým nebo mudlovským zvířatům vyplatí tyto rostliny sníst, jelikož pro zvířata mohou být jedovaté a pro člověka ne.



3. Kapitola
Kouzelnické stromy

Bělík bílý
Tento strom se velice podobá klasické mudlovské bříze. Ovšem mudlovská bříza má na bílé kůře praskliny, kdežto bělík bílý ne. Bělík bílý má tak jemnou kůru, že se používá na poslední vrchní vrstvu u hůlek, aby se dala hůlka dobře uchytit.

Duběnka dutá
Duběnka dutá je strom, ze kterého se často bere dřevo na výrobu hůlek. I když je tento strom dutý, můžeme z okrajových vrstev vyřezávat hůlky. Avšak v dutinách tohoto stromu je často zabydlený kůrovec, který nemá cizí návštěvníky rád, můžeme ho ovšem snadno odlákat nějakou potravou viz. Fantastická zvířata a kde je najít.

Figraldýn (smrk temný
Tento zvláštní strom roste pouze v Zapovězeném lese u Bradavického hradu. Tento strom by se možná ani za kouzelnický nepokládal, kdyby se nenacházel tam a jenom tam.

Hrachovec zelený
Tento zvláštní strom se zelenou kůrou má název podle hrášku který roste v koruně stromu. Strom sám o sobě žádné kouzelnické schopnosti nemá, ovšem pokud sníme byť jen jednu kuličku tohoto hrášku, už nikdy nebudeme mít chuť na zeleninu. Tento strom je vysoce chráněný, a také vysoce nebezpečný. Chráněný je z toho důvodu, že když někdo pozřel jeho hrášek, tak si uvědomil vlastnosti stromu, šel a pokácel ho.

Jabloň zlatá
Této odrůdy se podařil uchovat v bezpečnosti jen jeden kus. Jelikož se nachází v podzemní zahradě ministerstva kouzel, tak k němu mnoho lidí nemá přístup. Široká veřejnost si myslí, že je to jenom báchorka. Já jsem ovšem tento strom na vlastní oči viděl. Můžu potvrdit, že se tam opravdu nachází. Jablka jsou zlatá a jinak se ničím jiným nevyznačují.

Palma evropská neviditelná
Tento strom se nachází pouze v Evropě. Málo stromů tohoto druhu se dochovalo dodnes. Palma evropská neviditelná musí být ohrazena kruhovým plotem o poloměru min. 50 metrů, protože nejen že je tento strom neviditelný, ale dokonce kolem sebe rozhazuje nejedlé kokosy načervenalé barvy. Tento strom je na ministerstvu zařazen jako velmi nebezpečný.

Růje
Růje je stejně jako duběnka dutá obydlena kůrovcem, který tento strom brání. Kůra z růje se používá na přípravu Rujníkového lektvaru. Růje se vyskytuje po celém světě, až na Antarktidu a severní pól.

Růženec košatý
A jsme u toho, vzpomínáte si na mou zmínku o "procházce růžovým sadem?" Tak to je přesně ono. Na jihu Francie nedaleko od Krásnohůlské akademie se nachází město, v kterém jsou královské zahrady. V těchto zahradách roste růženec košatý. Tento strom má zvláštní omamující schopnosti, při kterých se člověk cítí bezmyšlenkovitě a odpočinutě. Tomuto stromu dopomáhají i květiny, které zde rostou, a keře. Pojem procházka růžovým sadem pochází odtud. Mnoho mudlů se dostalo do těchto královských zahrad. Kouzelníci sice vymazali těmto mudlům paměť, ovšem ven se to i přes snahu kouzelníků dostalo.

Strom
Tato zvláštní odrůda stromu se jmenuje strom, jelikož nikdo přesně neví, jak tento strom vypadá. Strom na sebe bere podobu různých stromů a navíc se umí pohybovat, takže jestli někdy budete na čisté louce a za vámi se objeví nějaký strom, tak radši rychle pryč, jelikož se strom může proměnit v nebezpečnou vrbu mlátivou.

Víva pomalá
Tento strom se může pohybovat. Pohybuje se však velmi pomalu a není schopen prakticky vůbec ublížit. Víva pomalá má malé oválné plody, které mají fialovou barvu. Tyto plody jsou léčivé, zejména na kožní popálení.

Vrba mlátivá
Vrba mlátivá je velmi nebezpečný strom, ke kterému když se přiblížíte, začne se po vás rozhánět svými větvemi, což může docela bolet. Vrba mlátivá nezná slitování, a proto se řadí mezi katastrofálně nebezpečné.



4. Kapitola
Kouzelnické keře

Dalimilovo neprůchodné křoví
Toto křoví se nachází na celém evropském kontinentu. Kouzelníci si už od pradávna sadí toto křoví před ploty svých domů, aby se ubránili proti nevítaným návštěvníkům. Kdokoli se snaží projít tímto křovím, ten to radši vzdá, protože by nevyšel tak, jak by vešel. Dalimilovo neprůchodné křoví má podobné účinky jako ďáblovo osidlo, které ovšem na rozdíl od tohoto křoví pouze škrtí. Dalimilovo neprůchodné křoví také škrtí, ovšem má i trny a váčky, ve kterých je bílá tekutina. Tato tekutina má podobné vlastnosti jako "mudlovské minutové lepadlo". Tekutina vás tak ještě více připoutá k trnům. Nikdo ještě tímto křovím neprošel. Údržba je velice náročná. Ministerstvo kouzel uvažuje o tom, že po známé aféře s Blackem nechá vysázet kolem Azkabanu toto křoví.

Kleč smrčjaková
Kleč smrčjaková je malý keřík, dorůstající přibližně do výšky jako normální kleč. Kleč smrčjaková se nejčastěji vyskytuje ve střední Evropě na východě Bílých Karpat tzv. Tater. Náhodní turisté si kleč smrčjakovou pletou s normální klečí. Rozdíl je v tom, že se normální mudlovská kleč nesměje. Náhodní turisté jsou poté zmateni a myslí si, že se jim někdo směje, tak vykročí do malých keříků, ovšem nic nenajdou.

Rousničník žlutý
Tento keř se vyskytuje na severu Afriky, v Asii a ve střední Evropě. Je to keř, o kterém mudlové ví, ovšem ne všichni. Mudlové mají před svými domy nasazen teto keř a obírají z něj pouze nejedlá jablka, která ovšem nádherně voní. Mudlové tato jablka strkají do skříní, aby jim načichlo prádlo. Tato jablka mají kouzelný účinek pouze při úplňku. Promění se ve zlatá přesně o půlnoci. Aby se proměnilo jablko ve zlaté, musíte se celý vysléknout donaha a jít na rozlehlou louku. Jablko se sice promění, ale jen na jednu hodinu, takže to stejně nikdo nikdy nestihne prodat.

Ruměnec krásný
Tento keř se nachází v tzv. Růžovém sadě. Viz. Růženec košatý.

Vrbovník mlátivý
Vrbovník mlátivý má stejné důsledky jako vrba mlátivá, a proto se na ministerstvu řadí jako katastrofálně nebezpečný keř.



5. Kapitola
Kouzelnické byliny

Aksovník vonný
Pokojová rostlina. Tato rostlina voní krásnou vůní, která nápadně připomíná vůni, jako když se peče maso. Rostlina si sem tam pro sebe něco pobrukuje a sem tam zakřičí.

Bimbavka ruská
Nížinatá rostlina. Bimbavka se vyskytuje v Rusku. Některým kouzelnickým domácnostem slouží jako budíček, jelikož její květ tvoří malý zvoneček. Když rostlině pošeptáte, kdy chcete vzbudit nebo na něco upozornit, tak vám vyhoví.

Blachtavice černá
Bažinatá rostlina. Je to rostlina, která dorůstá asi 20 stop, ovšem ne do výšky, ale do délky. Je to nebezpečná rostlina, která vás chytne a nepustí. Jakmile vás chytne, tak se vás pokusí stáhnout do bažiny. Když rostlinu vytáhnete ze země, tak okamžitě znehybní a umře.

Bledule krajní
Horská rostlina. Rostlina rostoucí v horách, která nemá žádné květy, ovšem zelené listy se používají do lektvarů na splasknutí.

Borůvka obecná
Nížinatá rostlina. Tato všemi mudly známá rostlina je považována za absolutně nekouzelnickou. Problém je v tom, že není. Dotyčný mudla, který si nasbírá borůvky a hned začne tzv. zobat, pak upadne do bezvědomí. Po chvilce se probere a v domnění, že zakopl a vysypal při tom borůvky, si klidně vykračuje dál.

Bublanka jedlá
Horská rostlina. Rostlina ve tvaru koule, která roste na horách, se jmenuje bublanka. Touto rostlinou se živí převážně obrové a horská zvířata.

Ďáblovo osidlo
Bažinatá rostlina. O ďáblovu osidlu se všeobecně tvrdí, že nemá rádo světlo a miluje tmu a chlad. Má šlahounovité výhonky, kterými vás chytne a nepustí. Bude vás škrtit tak dlouho, dokud nezetlejete.

Dýmějová hlíza
Zahradní rostlina. Dýmějová hlíza má tvar hlízy. Tato rostlina jednou za rok produkuje hnis, který se tvoří v hlízových puchýřích. Nezředěný hnis velmi prudce reaguje s holou pokožkou, ovšem zředěný hnis má různé léčivé účinky.

Hrabanka zákeřná
Nížinatá rostlina. Hrabanka zákeřná má zasloužený název. Hrabanka cestuje v podzemí po loukách a vyroste na zem, když to nejmíň čekáte. Poté vás nenápadně začne svazovat. Není se čeho bát, protože když vás omotá, tak snadno odtrhnete její výhonky. Ovšem pozor na spánek na loukách, to je veliká příležitost pro smrtelné zasažení hrabankou.

Hroznice neviditelná
Zahradní rostlina. Hroznice neviditelná je skutečně neviditelná. Plodí malé plody, které jsou jak člověku, tak zvířeti vysoce nebezpečné. Mudlové často narážejí na tuto rostlinu a proto musí ministerstvo kouzel často zasahovat.

Chechtalka různobarevnáPokojová rostlina. Tato pokojová rostlina je s oblibou pěstovaná v domech kouzelníků. Je těžko k sehnání, a proto se sní moc nesetkáte. Chechtalka různobarevná má na svých okvětních lístcích všechny barvy, a proto vypadá nádherně, a jednou za čas se malinko zachechtá.

Kaktusovník bodavý
Zahradní rostlina. Je rostlina velkého kulovitého vzrůstu. Na zeleném povrchu rostliny vyrůstají zelené trny, které rostlina při nečekaném útoku na ni střílí. Zasažení trnem může vyvolat jedovaté otrávení. Kouzelníci tuto rostlinu pěstují, jelikož jed je účinný proti škůdcům v zahrádce.

Kouzelnické maliny
Zahradní rostlina. Kouzelnické maliny se od mudlovských liší v tom, že mají trny i na listech a plody jsou světle modré. Plody mají kouzelné účinky - když sníte plod kouzelnického maliní, upadnete do hlubokého spánku, ze kterého vás vysvobodí pouze polibek. Jako v pohádce, že?

Lechtavka nebezpečná
Zahradní rostlina. Je to rostlina (v květináči), kterou si kouzelníci věší v koupelně na strop. Dělají to z toho důvodu, že rostlina produkuje voňavou šťávu. Jakmile si kouzelník chce umýt hlavu, jednoduše to za něj udělá tato rostlina. Má dlouhá chapadla, kterými kouzelníkovi umývá hlavu a zároveň vstřikuje voňavou šťávu. Ovšem pozor, rostlina se někdy rozhodne vás škrtit, tak jí dejte "po chapadlech".

Lidožravka horská
Horská rostlina. Lidožravka je vysoká rostlina, která k naší smůle pojídá mudly i kouzelníky. Rostlina má velká ústa a ostré zoubky. Když někoho pozře, tak tímto způsobem: zakousne se, rozžvýká nás, spolkne nás, "jedeme" dolů ke kořenům, tam nás stráví a vypudí nás do hlíny v podzemí - a má do dalšího života kvalitní humus.

Lítavice rychlá
Zahradní rostlina. Lítavice rychlá má tvar obyčejné trávy. Po jejím pozření ovšem dostaneme průjem (odtud pojem rychlá). Sušená lítavice rychlá se v malém množství přidává do některých lektvarů.

Mandragora (pekřín)
Zahradní rostlina. Tato rostlina se převážně pěstuje v květináčích. Na povrchu jsou pouze obyčejné listy, ale důležitý je kořen. Když vytáhneme tuto rostlinu z hlíny, začne vřískat tak, že její řev dokáže zabít. Mandragora je ovšem vzácná, jelikož její kořen, když uzraje, se používá do lektvaru, který má přivést zakleté osoby zpět do původního stavu.

Mečavec stříbrný
Horská rostlina. Mečavec je poměrně vysoká rostlina, která má žluté květy. Mudlové i kouzelníci ji trhají, ale ihned ji zahodí, protože rostlina začne vřískat: "Co mě trháš? On ničí přírodu! Chyťte ho!"

Měňavice malá
Bažinatá rostlina. Je to rostlina s výhonky, které se plazí po zemi a mění barvu podle prostředí, podobně jako chameleon. Tato rostlina, stejně jako i jiné bažinaté rostliny, se vás pokouší stáhnout na dno bažiny. Platí na ni i obyčejná kouzla.

Mimbulus Mimbletonia
Pokojová rostlina. Tato rostlina je vzácná, jelikož roste pouze u Asyrských břehů a má ji málo kouzelníků. Rostlina vypadá jako malý šedý kaktus, z kterého vyrůstají malé nežity. Při útoku na rostlinu začne ze všech ostnů stříkat tmavě zelená tekutina, která silně zapáchá. Tato tekutina se nazývá mrvomíza a přidává se do některých lektvarů.

Ruměnka rudá
Nížinatá rostlina. Je to malá rostlina se sytě červenými květy. Tato rostlina se škodolibě usmívá a při bližším shledání vás ožehne červeným plamenem. Tato rostlina je na ministerstvu vedena jako nebezpečná.

Růženka hezká
Zahradní rostlina. Tato rostlina se nachází v tzv. Růžovém sadě. Viz. Růženec košatý.

Řasavka bažinatá
Bažinatá rostlina. Tato rostlina žije přímo v bažině. Když nějaký člověk spadne do bažiny, ve které roste řasavka, tak nemá sebemenší šanci. Řasavka je řasa, která vás obklopí, a vy můžete buď jen nahoru, nebo dolů. Většinou to bývá dolů.

Sluněnka zlatá
Nížinatá rostlina. Tato zlatá rostlinka v noci vyzařuje světlo. Když vidíte v noci celou louku těchto rostlinek, vypadá to skutečně magicky.

Smějanka růžová
Zahradní rostlina. Tato rostlina se pěstuje pro její krásný smích, a také vzhled. Smějanka je krásně růžová a její chichotavý smích má uklidňující účinky. Její květy se používají jako přísada do lektvarů.

Úponice jedovatá
Zahradní rostlina. Úponice jedovatá je rostlina, která se pohybuje na malých tlustých výhoncích. Samotnou rostlinu tvoří výhonky, na jejichž koncích je velké klepeto, které se snaží sníst vše, co je živé. Pozn.: Na ministerstvu kouzel se již 4 staletí dohadují, jestli je rostlina zvíře nebo rostlina.

Vlasatice dlouhá
Bažinatá rostlina. Vlasatice roste na stromech blízko bažin. Roste ze země a plazí se na stromy, odkud spouští své výhonky dolů. Chytá své oběti tak, že je obmotá kolem krku a hodí do bažiny.

Volanka obecná
Horská rostlina. Tato rostlina je nejvyšší ze všech rostlin, je vysoká asi jako statný strom. Volanka roste na horách a dlouhým hlasem houká do dlouhých údolí a odtud se její hlas ozývá zpátky. Všechny kouzelníky i mudly dokáže pořádně zamrazit její houkání.

Výtrusnice jedovatá
Nížinatá rostlina. Tato rostlina má tvar velkého hřibu, který má na kloboučku velká tmavá kola. Když se k ní přiblíží něco, cokoliv, tak začne vypouštět jedovatá fialová oblaka dýmu.



Závěr

Toto byl pouze krátký výpis rostlin stromů a keřů z mnoha. Kdybych měl vypsat všechny kouzelnické rostliny, tak by kniha byla tak těžká, že by ji nikdo neuzvedl. Doufám, že vám kniha Kouzelnické stromy a byliny přinesla mnoho vědomostí, o kterých se vám ani nesnilo. A ať už vám byla kniha nápomocna ve škole, či jen doma v domácnosti, tak doufám, že jste si z ní mnohé odnesli. Mnoho štěstí a zážitků v přírodě vám přeje
Bedřich Malátný
Pozn.: Zákaz kopírování a množení. Veškerá práva na tuto knihu má vyhrazena Epans Mc Broom.



Rejstřík vypsaných rostlin

Rejstřík stromů
Bělík bílý
Duběnka dutá
Figraldýn (smrk temný)
Hrachovec zelený
Jabloň zlatá
Palma evropská neviditelná
Růje
Růženec košatý
Strom
Víva pomalá
Vrba mlátivá

Rejstřík keřů
Dalimilovo neprůchodné křoví
Kleč smrčjaková
Rousničník žlutý
Ruměnec krásný
Vrbovník mlátivý

Rejstřík bylin
Aksovník vonný
Bimbavka ruská
Blachtavice černá
Bledule krajní
Borůvka obecná
Bublanka jedlá
Ďáblovo osidlo
Dýmějová hlíza
Hrabanka zákeřná
Hroznice neviditelná
Chechtalka různobarevná
Kaktusovník bodavý
Kouzelnické maliny
Lechtavka nebezpečná
Lidožravka horská
Lítavice rychlá
Mandragora (pekřín)
Mečavec stříbrný
Měňavice malá
Mimbulus Mimbletonia
Ruměnka rudá
Růženka hezká
Řasavka bažinatá
Sluněnka zlatá
Smějanka růžová
Úponice jedovatá
Vlasatice dlouhá
Volanka obecná
Výtrusnice jedovatá

Věštění

6. ledna 2010 v 12:06 | Ann |  Harry Potter
Úspěšná krystalomantie není pouze záležitostí koupě drahé koule a zdlouhavého zírání do jejích hlubin v naději, že něco uvidíte. Pravděpodobně neuvidíte vůbec nic. Musíte najít dokonalý křišťál, který je blízký vašemu nitru. Svůj "vnitřni" krystal můžete najít jedině při meditaci a zdokonalováním schopností určitého mystického "vytržení". Krystal, který mluví k vám, může být několik druhů. Nejběžnějším je beryl nebo křemen s průměrem přibližně 10cm. Jestliže místo toho použijete skleněnou kouli, musíte ji nejprve důkladně prohlédnout, abyste se ujistili, že je bez jakýkoliv kazů a bublin, které by vás mohly mást. Vybranou křišťálovou kouli nejdříve omyjte ve slabém roztoku octa a vody a vyleštěte ji měkkým hadříkem. Pokud ji právě nepoužíváte, zabalte ji do měkkého šátku a uložte na bezpečné místo. V žádném případě ji nedávejte nikomu do ruky. Nenechávejte ji vystavenou přímému slunci, mohla by ztratit citlivost. Měsíční svit jí však naopak prospívá a někteří věštci dokonce za úplňku nechávají své křišťály "koupat" v měsíčním světle.

Slavní věštci
V historii byly zaznamenány tisíce věšteb, předpovědí a varován na základě rozličných metod věštění, ale existuje jen několik málo případů, o nichž můžeme spolehlivě říci, že byly předpovězeny z křišťálu. Zrcadlo a křišťál používali pro věštění dva významní proroci. Známy věštec Nostradamus (1503-1566) a astrolog John Dee (1527-1608). Pravděpodobně není náhoda, že tito věštci byli současníky.

Nostradamus
Pravděpodobně nejslavnější věštec v dějinách, Nostradamus, je známý díky sbírce veršovaných proroctví Vrayes centuries et prophéties (Skutečná proroctví a věštby) vztahujících se do daleké budoucnosti. Osobnost tohoto lékaře, spisovatele a astrologa i jeho věštby jsou dodnes neustálými předměty zájmu. Svojí metodu předpovídání budoucnosti popsal jako hledění do nádoby s vodou postavené na trojnožku. Ačkoliv Nostradamus používal i znalosti z astrologie, většina jeho věšteb vzešla z odrazů na vodní hladině. Měl mnoho schopností. Jako lékař se specializoval na záchranu obětí moru a brzy se stal jedním z nejuznávanějších odborníku na léčení této metly lidstva. Poněkud překvapivě byl znám i jako výrobce vynikajících džemů a také parfémů, které byly velmi žádány dámami na francouzském královském dvoře. Přesně na den předpověděl svoji smrt. Nezapomněl uvést i data smrti všech případných hanobitelů jeho hrobu - na náhrobek nechal vyrýt svoji věštbu. Je zbytečné říkat, že hrob zůstal neporušen.

John Dee
Astrolog a věštec John Dee vypracoval horoskop pro anglickou královnu Alžbětu 1., když v roce 1558 usedla na trůn. Pro věštění používal vyleštěné obsidiánové zrcadlo, zvané též "ukazující kámen", který prý pocházel od Aztéku nebo Mayů (V současnosti se nachází v Britském muzeu v Londýně vedle kouzelnického stolku, který obsahuje Enochiovu abecedu, kterou používal jako "andělský jazyk"). Na řadě svých proroctví pracoval s kouzelníkem Edwardem Kelleym (Který je znám také jako vzbouřenec, což mu přineslo nepřátelství královny a vedlo to k jeho uvěznění); byl rovněž alchymistou, kabalistou a zběhlý v ezoterickéma okultním umění. Podobně jako Nostradamus byl i John Dee mimořádně všestrannou osobností. Vykonal mnoho pro pokrok v námořní navigaci, stal se také královniným špionem a dostalo se mu slávy díky vlastnictví největší knihovny v Anglii (Čítala více než 4000 svazků).

Jak vybírat křišťál
V současnosti je nejoblíbenějším nástrojem pro předpovídání křišťálová koule. Tento způsob věštění je znám pod názvem krystalomantie. Na rozdíl o karet, kostek domina, tarotu a jiných forem věštění zde není využíván náhodný výběr obrazců a jejich výklad. Je to mnohem hlubší umění, které vychází ze schopnosti představivosti a "vnitřního zraku". Základem všech druhů věštění je dokonalá příprava a soustředěnost věštce, navození atmosféry, která umožňuje přeměnu viditelných obrazů na plnovýznamové věštby. Není to však způsob podobný tvůrčí práci umělce, který dává život obrazu či soše, ani psychologické diagnóze podle pacientových potíží nebo příznaků.

Váš "vnitřní" krystal
Práce s křišťálem
Dříve něž začnete, mějte na paměti, že většina lidí při prvním či druhém sezení nevidí nic, a proto se při svých počátečních pokusech neznepokojujte. K čtení z křišťálu je existuje cesta, ale je otevřena pouze těm, kteří jsou klidní, trpěliví a vytrvalí.

Příprava a čtení
Usaďte se s křišťálem v tiché místnosti, kde nebudete nikým rušeni. Světelné podmínky by se měly podobat oblačnému či deštivému dni. Křišťál položte na stůl na podstavec nebo na polštářek z černého sametu a částečně jej obklopte závěsem z černého sametu. Přítomnost jakékoliv osoby bude zpočátku působit rušivým vlivem, je dokonce nežádoucí, protože bude překážkou ve vaší koncentraci. Teprve ve chvíli, kdy se vaše věštecké schopnosti a síly dostatečně rozvinou, mohou se vás dotazovat jiní lidé, ovšem pouze polohlasem. Pohodlně se usaďte a upřete na křišťál klidný a soustředěný pohled. Napoprvé to dělejte pouze deset minut (položte hodinky tak, abyste na ně viděli ale neslyšeli jejich tikot). Následujících sedm sezení může trvat maximálně 15 minut. I když můžete později postupně prodlužovat délku sezení, nemělo by nikdy trvat déle než hodinu.

Křišťálové vize
Když vám začne křišťál připadat kalný či zamračený s malými mihotajícími se světelnými body, začínáte dosahovat schopnosti křišťálových vizí. V určitou chvíli se zakalený prostor náhle promění v modrý oceán, prostor, na jehož pozadí jsou vize jasně viditelné. Typické jsou dva druhy vizí: za prvé symbolické vize, projevující se symboly jako člun, strom, pták, atd. Za druhé to jsou scény a lidé. V případě symbolických vizí závisí na schopnosti věštce symboly vyložit. V zásadě mají stejný význam jako obrazce z čajových lístků.

Načasování
Pro načasování jakékoliv viděné události platí základní pravidlo: vize objevující se na vzdáleném pozadí znamená větší časovou vzdálenost - jak v budoucnosti, tak i v minulosti. Události nebo symboly spatřené blíže k ruce, na popředí, prozrazují současnost nebo velmi blízkou budoucnost.

Obrazy
Dovolte vizím a obrazům přicházet a odcházet. Nepokoušejte se je zadržet, nechte je, aby se volně ukládaly do vašeho podvědomí. Nikdy se nesnažte křišťálové vize ovládat či měnit.
Věštění z křišťálové koule



Úvod
Křišťálová koule je pravděpodobně nejznámějším symbolem světa věštění a předpovídání budoucnosti. Málokterý televizní dokument o Astrologii, magii nebo okultních vědách se obejde bez záběru na tajemnou postavu hledící při svitu svíce do křišťálové koule. Věštění z křišťálu je druhem předpovídání, při kterém je upírán soustředěný pohled na lesklou plochu. Pravděpodobný původ tohoto věštění je spojen se schopností mnohých lidí vidět obrazy na hladině jezera či v mihotajících se plamenech ohně. Po mnohá staletí bylo spojováno s hydromantií, protože prvním prostředkem užívaným pro věštění na základě odražených obrazů byla voda. Babyloňané používali posvátné číše naplněné tekutinou, zatímco Egypťané věštili z inkoustu nalitého do dlaní.

Obrana proti černé magii

6. ledna 2010 v 12:05 | Ann |  Harry Potter

Obrana proti černé magii

Cvičení proti magickým útokům


Fyzivké cvičení
Za účelem omlazení a prodloužení života. Zvyšuje vitalitu organismu na všech úrovních a omezuje zranitelnost vůči duchovním útokům.. Pokud se cvičí denně, pomáhá cvičení vybudovat zdravé jádro,které obnoví a udrží zdraví těla, mysli, a ducha. Vyvažuje a harmonizuje, navozuje stav harmonizace a uvolnění, ideální pro meditaci.Jako kulisu si můžete pustit meditační hudbu, či vaši oblíbenou pomalejší píseň.
Každé cvičení začínejte tím, že se několik vteřin vzpřímeně postavíte a zhluboka se několikrát nadechnete. Měli byste být bosi a na sobě mít oděv.
Cvičení první
1. Posaďte se a nohy roztáhněte do šíře ramen. Dívejte se před sebe.
2. Napřimte páteř a zvedněte obě ruce do výše ramen.
3. Ohněte lokty do tvaru L, přičemž prsty míří vzhůru a dlaně jsou otočeny směrem od hlavy.
Pomalu a zhluboka dýchejte a tuto pozici udržujte tak dlouho, jak to zvládnete.
4. Uvolněte se , svěste paže a postavte se.
Cvičení druhé
1. S nohama rozkročenýma do šíře ramen a špičkami směřující kupředu se posaďte do dřepu.
2. Sepněte dlaně a lokty mezi kolena. Zatlačte do chodidel, ruce směřující vpřed a pohled dopředu.
3. Pomalu a zhluboka dýchejte a tuto pozici udržujte tak dlouho, jak to zvládnete.
4. Uvolněte se, svěste paže a postavte se.
Cvičení třetí
1. Lehněte si na břicho. Ruce si dejte pod oblast žaludku, dlaně položte na podlahu, přičemž palce a ukazováčky spojte do tvaru srdce.
2. Zvedněte se na rukou a nohou, jako byste dělali klik. Prsty u nohou by měly být napřímené, takže váha těla spočívá na palcích u nohou. Napněte tělo od krku až po paty.
3. Dívejte se dopředu a snažte se udržet dech pomalý a pravidelný. Pozici udržte tak dlouho, jak se vám podaří, pak si pomalu lehněte na podlahu.
Cvičení čtvrté
1. Postavte se s nohama rozkročenýma od šíře ramen, s prsty směřujícími dopředu.
2. Upažte do výše ramen, dlaně směřující k zemi.
3. Dívejte se vpřed, a pak stočte panenky směrem nahoru, jako byste se chtěli podívat na strop, ale hlavou nehýbejte.
4. Natáhněte prsty u rukou. Dýchejte pomalu a zhluboka a vydržte v této pozici co nejdéle.
5. Uvolněte se a svěste paže.Možná pro vás bude nejpříjemnější si dlaně přitisknout k srdci, jako byste se modlili.Uvolněte oči, hlavu a ramena a veškerá napětí a emoce nechejte odplynout. Tato cvičení může zasáhnout hluboké části vaší duše a uvolnit potlačené emoce.To je pozitivní efekt a měli byste mu nechat volný průběh

Manuál k rozpouštění odporu


1. Uvědomte si negativní emoci, kterou chcete řešit. Může to být strach, vztek, smutek, sebelítost, nenávist, nebo i jen nelibost k někomu nebo k něčemu. Všechny tyto emoce mají společný základ - odpor.
2. Představte si vztah, který máte mezi sebou a tím, ke komu určitou formu odporu cítíte, jako scénku. Stojíte proti němu, on čelem k vám, a mezi vámi je váš odpor. Prociťte si ho, uvědomte si jeho směr, a také to, co se jeho prostřednictvím snažíte s vaším protějškem udělat.
3. Odpor je nástroj, skrze který onoho člověka, věc, jev či událost odstrkujete ze svého vědomí, ze svého prožitku přítomného okamžiku, a nechcete mu dovolit vejít dovnitř. To způsobuje, že předmět vašeho odporu stojí neustále proti vám v té podobě, k jaké svůj odpor cítíte, a vše, co k vám zvnějšku přichází, musí skrze tuto podobu projít. Vše je tudíž vaším odporem zabarveno, tímto způsobem si tvoříte svoji realitu, a dokud váš odpor bude na svém místě, váš život se nemůže změnit.
4. Prociťte si znovu svůj odpor, a uvědomte si ho třeba v podobě ruky, kterou vztahujete proti předmětu svého odporu - vaše ruka ho odstrkuje. Prociťte si napětí v té ruce, to, že je to vaše vůle, která ho způsobuje….a pak pomalu toto napětí povolujte. Měňte gesto odporu v gesto přijetí, povolujte svůj odpor, a začněte přijímat to, co bylo předmětem vašeho odmítnutí. Sledujte, jak se blíží k vám, směrem k vašemu srdci. Prociťte si, jak se přitom váš odpor mírní, ubývá, mizí, až se mění v pocity smíření, vyrovnání, přijetí. V tu chvíli předmět svého odporu přijímáte do svého srdce, a vnímáte, jak s vámi splývá. Přijímáte ho do sebe…a cítíte, jak spolu s vaším odporem zmizelo i všechno nepřijatelné. Vše, co nyní cítíte, je láska a radost, obohacení a úleva: vždyť zmizela vaše námaha, která byla neustále vynakládána na odmítání. O tuto energii jste nyní bohatší.
5. Prociťujte, jak s úlevou starý stav věcí propouštíte skrze sebe, skrze svoje srdce do minulosti: předmět vašeho dřívějšího odporu ve své staré podobě odchází, a před vámi nyní leží čistý stůl: všechno konečně můžete vidět v pravé podobě, protože zmizelo to, co jste neustále odstrkovala, a co vám zastíralo jasný výhled. Jste svobodná, volná, a můžete si nyní užívat svoji svobodu, lásku a radost….prociťte si ty pocity, a uvědomujte se nich během dne co nejčastěji!


Vymítání Ďábla



Příčinami rozdílných stanovisek a silných rozporů stále zůstává otázka posedlosti a tím i vymítání zlých duchů z posedlého člověka. V zásadě se rozlišují dva stupně posedlosti:

- oprese (napadení)
- obrese (obléhání, obklíčení, blokáda).
U prvně jmenovaného stupně jde o působení časově omezené, ve druhém případě o delší nebo i trvalý stav. Jednotlivé případy se vzájemně liší co do intenzity projevů a důsledků.
Některé příklady oprese:
- pocity stísněnosti
- jasnozření
- věštectví
- časově omezená znalost cizích jazyků, kterým se dotyčná osoba nikdy neučila
- náhlé záchvaty extáze a šílené, zpravidla něčím vyvolané
- náhlá změna myšlení jako když přes člověka jedná někdo druhý
- mediální projevy.
Některé příklady obrese:
- trvalý stav sebeobviňování z těžkého provinění
- některé choroby duševní i tělesné
- těžká závislost na klasických drogách a jiných toxických látkách včetně alkoholismu, tabakismu, kofeinismu atd.
- duchovní vlivy přijaté z okultismu, teosofie a některých orientálních nauk.

Otázka určování posedlosti osob je vždy velmi citlivá. V minulosti byla tato oblast značně zneužívána, např. v masových čarodějnických procesech. Bylo prokázáno, že drtivá většina osob popravených za čarodějnictví neměla s těmito záležitostmi nic společného. K určitému zneužití může docházet i v dnešní době, zejména v sektách při řešení názorových rozporů.
Podle mínění psychiatrů a spisovatelů, kteří se vážně zabývali fenomény posedlosti, nedochází už k výskytům tzv. klasických příkladů, neboť úměrnost počtu těchto jevů je závislá na nevzdělanosti, absenci intelektu a odpovídajícího společenského vědomí obyvatelstva. Praxe a svědectví současných exorcistů, tj. osob zabývajících se praktickým vymítáním zlých duchovních sil z lidí, však předkládají důkazy, že boj s čistými projevy démonismu je sváděn i dnes v nijak neztenčené míře a nikoliv jen u výše zníněných skupin obyvatelstva. H. A. Maxwell Whyte ("Vláda nad démony") uvádí některé potíže, se kterými postižení lidé vyhledávají pomoc v exorcismu: revmatismus, srdeční těžkosti, plicní nemoci, bolesti krku, žárlivost, zlostnost, nenávist, sebesoucit, vražda, sebevražda, kouření, opilost, nezákonný sex, drogy. Jako příklad citlivého postupu při exorcismu popisuje Ernst Benz ("Parapsychologie und Religien") příklad faráře Gassnera z 18. stol. Když tomuto faráři přivedli člověka, u kterého se domnívali, že je posedlý, tázal se ho napřed na obtíže a pak opatrně vyzkoušel formu malého exorcismu. Pokud se u dotyčného neprojevily charakteristické znaky (zloba, odpor, křeče, pád na zem td.), předal nemocného lékařům, neboť se prokazatelně nejednalo o posedlost.


Magie svící


Barvy svíček - co symbolizují:
Obrázek “http://www.magica.cz/Vitr/Vitr4/svice.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Magické souboje

26.5.2007 11:32 | Tia | Obrana proti černé magii
Útočil na vás někdo svojí magií? Že ne? Ale jen tak to nepoznáte...
Zjevilo se vám někdy před očima nějaké zvíře, které tam doopravdy nebylo?
Bylo to zlé zvíře? Kobra? (jasně že i něco jiného)

Obrana proti duchům

21.5.2007 21:35 | Tia | Obrana proti černé magii
Jestli máš dojem, že se v Tvém příbytku zdržují duchové mrtvých, tak je můžeš požádat o opuštění tohoto prostoru. Zapal čtyři bílé svíce, svěcenou vodou vykrop místnost (hlavně rohy pokoje) a zapal kadidlo nebo vonnou tyčinku.


Kouzelné formule I.

6. ledna 2010 v 12:04 | Ann |  Harry Potter

Kouzelné formule I.

Alohomora:
kouzlo odemykající každý zámek

Locomotor mortis:
svěrací kouzlo částečné - nohy se nedají oddělit od sebe, aby se dalo chodit

Petrificus totalus:
svěrací kouzlo úplné - ruce i nohy ztuhnou u těla

Wingardium leviosa:
kouzlo, které přiměje věci vznášet se

Aparecium:
kouzlo, které zobrazí neviditelný inkoust

Brakiam elmindo:
náprava zlomeniny - pozor - naprosto neúčinné !!! aspoň v podání Zlatoslava Lockharta

Expelliarmus:
odzbrojovací kouzlo, provázené oslnivým zábleskem červeného světla

Imobilis:
zmrazovací paprsek

Finite incantatem:
ukončení platnosti kouzla

Lumos:
na konci hůlky se objeví malé světélko

Nox:
světélko na konci hůlky zhasne

Obliviate:
(Amnesia) kouzlo pro ztrátu paměti, tzv. paměťové kouzlo

Peskiwichtli:


Pestiraran Pestrnomi:
kouzlo na pochytání a vrácení rarachů do klece - pozor - naprosto neúčinné !!! aspoň v podání Zlatoslava Lockharta

Rictusempra:
lechtací kouzlo

Serpentortia:
vykouzlení hada z nitra hůlky

Tarantallegra:
kouzlo nutící nohy poměrně rychle tancovat - vlastníka neposlouchají

Vera vertum:
přeměna živého tvora v pohár

Dissendium:
vytvoření otvoru v hrbu kamenné čarodějnice

Expecto patronum:
kouzlo vyvolávající patrona - buď beztvarý stříbrný oblak nebo konkrétní tvar - který je schopen zadržet nebo odehnat mozkomora/y

Ferula:
zpevnění zlomená nohy dlahou

Fideliovo:
zaklínadlo možnost, jak do jiné osoby ukrýt informaci o pobytu kohokoliv, aby se nedal vystopovat

Mobiliarbus:
vyzvedne předmět do vzduchu a přenese na určené místo

Mobilicorpus:
vznášení předmětu ve vzduchu, svázání neviditelnými kruhy (např. Snapea v mdlobách…)

Natažení ruky s hůlkou:
a její odmávnutí přivolá záchranný autobus

Repellentus:
kouzlo odpuzující vodu

Riddikulus:
zesměšňující kouzlo - jediný způsob, jak účinně zlikvidovat bubáka

Waddiwasi:
čistič klíčových dírek - předmět , který je nacpán do klíčové dírky zasáhne pachatele

Accio:
kouzlo přivolávající předměty

Avis kouzlo:
pro vyslání hejna ptáčků z nitra hůlky

Deletrius:
kouzlo na vymazání znamení zla / zmizení předmětu

Densaugeo:
kouzlo zvětšující zuby

Diffindo:
kouzlo pro rozdělení cíle na více částí

Enervate:
kouzlo pro odstranění mdloby

Engorgio:
zvětší cokoliv do potřebné velikosti (nebo původní)

Finite incantatem:
zastavení působení běžného kouzla

Furnunculus:
puchýřové zaklínadlo

Impedimenta:
(Stupefy) omračující kouzlo (mdloby na tebe!)

Incendio:
kouzlo , které rozdělá a zapálí oheň

Konjunktivitus:
oslepující kouzlo

Morsmordere:
kouzlo pro vyvolání znamení zla

obliviate:
kouzlo pro změnění paměti

Priori incantatem:
vyvolá u hůlky, na kterou bylo sesláno, poslední kouzlo, které sama učinila

Quietus:
kouzlo pro ztlumení hlasu na původní sílu

Reducio:
zmenší cokoliv do potřebné velikosti (nebo původní)

Relashio:
kouzlo pro zahnání/zapuzení

Reparo:
kouzlo pro opravu čehokoliv rozbitého (patrně pro neživé předměty)

Sonorus:
kouzlo pro zesílení hlasu


Kletby které se nepromíjejí

Avada kedavra:
zelené světlo, svištivý zvuk - okamžitá smrt

Crucio / cruciatus:
působí obrovskou bolest

Imperio / imperius:
osoba ovládaná kletbou vykonává příkazy bez vlastní vůle

Kouzelné formule II.

Acio - přivolá libovolný předmět
Alahomora - otevře zámek
Aperecium - zobrazí text psaný neviditělným inkoustem
Amnesia - způsobuje ztrátu paměti
Avada Kedavra - zasazený okamzitě zemře; první kletba, jez se nepromíjí
Avis - vyčaruje z hůlky hejno malých ptáčků
Balit - vsechny věci z podlahy se naskládají do kufru nebo tašky
Colloportus - čarovně zamkne dveře
Cruciatus - způsobuje nesmírnou bolest; druhá kletba, jez se nepromíjí
Diffindo - roztrhne určitý předmět
Dissendium - otevírá tajný vchod do Prasinek v jednooké čarodějnici
Enervate - rusí omráčení
Engorgio - zvětsovací kouzlo
Evanesco - kouzlo na zmizení lektvarů a pergamenů
Expecto Patronum - vyčaruje patrona na ochranu před mozkomorem
Expelliarmus - odzbrojí protivníka
Fenite ingintasum - ničí malé předměty
Fera vertum - promění krysu v stříbrný pohár
Ferula - přiváze dlahu ke zlomenině
Finite incatatem - zrusí vsechny kouzla
Flagrate - udělá na určitém místě zkřízené ohnivé X
Furnunculus - vyčaruje na pokozce veliké osklivé puchýře
Imperius - dovolí absolutně ovládat protivníka; třetí kletba, jez se nepromíjí
Impedimenta - na chvíli znehybní soupeře
Legilimens - při pohledu z očí do očí umozní soupeři proniknout k pocitům a vzpomínkám v mysli někoho jiného
Locomotor ... - zvedne předmět který chcete do výse, a čaroděj ho pomocí hůlky může přenáset
Locomotor mortis - svěrací kouzlo Lumos - vyčaruje světlo na konci hůlky
Mobilicorpus - narovná a nadnese člověka tak, aby ho mohl člověk pomocí hůlky přenáset
Morsmordre - vytvoří na obloze Znamení zla
Nox - zhasíná světlo hůlky
Peskiwichtli Pesternomi odhání skřítky
Petrificus totalus - úplné znehybnění
Portus - vytvoří z určitého předmětu přenásedlo
Pouta na tebe - hrubé provazy spoutají člověka nebo zvíře
Prior incantato -zjistí, jaké kouzlo vyčarovala hůlka naposled
Protego - odrazí méně účinná kouzla a přerusí efekt nitrozpytu
Pulírexo - kouzlo pro úklid Quietus - ztlumí hlas na normální hlasitost
Reducto - zmensovací kouzlo Relashio - odezene Ďasovce
Reparo - opraví libovolný předmětRictusempra - protivník se nemůze smíchy ani hnout
Riddikulus - zneskodňuje bubáky
Ringgardium leviosa na hrudník vám dopadne buvol
Serpensortia - vyčaruje hada
Sonorus - zvýsí hlas
Tarantalegra - donutí soupeře tančit foxtrot
Ukaž mi cestu - hůlka ukáze k severu
Waddiwasi - vyčistí ucpané klíčové dirky
Wingardium leviosa - umozní pohybovat s předměty pomocí hůlky
Zapomeň - způsobí ztrátu paměti

Lektvary (i z Harryho Pottera)

6. ledna 2010 v 12:02 | Ann |  Harry Potter

Čistící lektvar

Přísady: dračí krev, houba Čistivka, švábí oči, vosk
Příprava: přes houbu Čistivku slijeme do kotlíku dračí krev. Zahřejeme těsně pod teplotu varu a přidáme švábí oči. Uvedeme do varu a necháme vařit půl dne. Pro lesknoucí efekt můžeme přidat obyčejný mudlovský vosk.
Efekt: docela účinné čistidlo, ale nevyrovná se komerčně prodávaným výrobkům, jejichž tajné receptury se pravděpodobně nikdy nedozvíme. K dostání na Příčné ulici.

Doušek živé smrti

Přísady: rozdrcený kořen Asfodelu, výluh z pelyňku
Příprava: do jedenáct dní odstátého výluhu z pelyňku přidáme rozdrcený kořen Asfodelu. Dbáme přísných bezpečnostních opatření, neboť se jedná o velice silný uspávací prostředek.
Efekt: měsíc dlouhý, hluboký spánek.

Kostirost

Přísady: nadrcené drápy z Hipogryfa, šťáva z plodů Ďáblova osidla,voda, vylisované listy Mandragory
Příprava: za pokojové teploty smícháme nadrcené drápy se šťávou z Osidla. Vzniklou kaši rozředíme vodou a týden v ní necháme louhovat listy Mandragory.
Efekt: nahrazuje chybějící kosti v lidském těle

Lektvar Nepoužitelnosti

Přísady: kořen Scvrklofíku, odvar Úponice Jedovaté, sedmikráskové kořínky, kůže z Hřímala
Příprava: do odvaru z Úponice Jedovaté nasypeme nasekané sedmikráskové kořínky a nastrouhanou kůži Hřímala. Necháme tři hodiny vařit a přidáme kořen Scvrklofíku (v jednom kuse). Pak necháme hodinu odstát.
Efekt: způsobuje nepoužitelnost hůlky na dobu dvou hodin.

Lektvar Zpomalení

Přísady: roh Jednorožce, krunýř Třaskavého Skvorejše, dračí kůže, roh Lidožravého Dvourožce
Příprava: na dno kotle položíme kus dračí kůže, zalijeme vařící vodou a přidáme nastrouhaný krunýř Skvorejše, drcený roh Jednorožce a Lidožravého Dvourožce. Necháme vychladnout, znovu zavaříme a použijeme na lektvar kouzlo Impedimentus. Pak slijeme do lahvičky s maximálním objemem jednoho litru.
Efekt: při rozbití lahvičky a vylití lektvaru na jakoukoliv bytost nastane efekt zpomalení jako u kouzla Impedimentus. Tento efekt působí po jednu hodinu.

Lektvar Zrychlení

Přísady: roh Jednorožce, roh Lidožravého Dvourožce, dračí kůže, krunýř Třaskavého Skvorejše, gepardí dráp
Příprava: položíme na dno kotle kus dračí kůže a pak na ni nasypeme PŘESNĚ v tomto pořadí nadrcený roh Dvourožce, Jednorožce a krunýř Skvorejše. Po hodinovém vaření přidáme rozemletý dráp geparda.
Efekt: po vypití zrychlí pohyby člověka (pouze člověka, žádné jiné bytosti) na pěti až desetinásobek.

Mnoholičný lektvar

Přísady: výluh z dračí kůže, výluh z Mandragory, roh Jednorožce, kůže z Hřímala, tři chlupy Dlaždičouna a cokoliv z těla osoby, ve kterou se chceme proměnit
Příprava: výroba tohoto lektvaru je velmi náročná a pouštět by se do ní měl jen pokročilý kouzelník, jinak vše dopadne katastrofálně! Do kotlíku (nejmenší velikosti) vložíme tři chlupy Dlaždičouna a roh Jednorožce. Zalijeme 14 dní starým výluhem z dračí kůže. Necháme louhovat další týden a poté přidáme kůži z Hřímala o velikosti nehtu na palci. Za další týden přidáme měsíc starý výluh z Mandragory a vše uvedeme do varu. Nakonec přidáme něco z těla (vlas, nehet) osoby, ve kterou se chceme proměnit. Pozor! Nesmí být použito nic z těla zvířete.
Efekt: do minuty od vypití získáme podobu požadované osoby, ve kterou se chceme proměnit. Hlas zůstane nepozměněn. Efekt za hodinu vyprchá.

Nadouvací lektvar

Přísady: kořen, listy a nektar Nadouvavky Podivné, kost Karkulinky
Příprava: za neustálého míchání kostí Karkulinky vhazujeme do vroucího nektaru Nadouvavky její listy a nahrubo nastrouhaný kořen. Vaříme asi 20 minut, necháme vychladnout a přidáme rozdrcenou kost. Celý lektvar opět přivedeme do varu a necháme znovu zchladit. Potom na lektvar použijeme Vykrmovací kouzlo.
Efekt: způsobuje zvětšování předmětů na pětinásobek jejich původní velikosti.

Prověřovací lektvar

Přísady: roh Jednorožce, dráp Hipogryfa, vlas Víly
Příprava: do vařící vody sypeme zároveň rozemletý dráp Hipogryfa a roh Jednorožce. Necháme vařit do doby, než lektvar získá modrou barvu. Poté přidáme vlas Víly a vaříme dál až do chvíle, kdy se lektvar zbarví do zelena.
Efekt: lektvar vytvořený ze součástí tří ušlechtilých stvoření dokáže rozpoznat, zda hůlka někdy použila neodpustitelnou kletbu. Po polití hůlky, která kletbu provedla, se lektvar zbarví do červena, v opačném případě zůstane zelený.

Lektvar pro přežití NENÍ POVOLEN!!! (pro užívání krve jednorožce)

Přísady: krev Jednorožce, žíně z Jednorožce, roh Jednorožce
Příprava: tento striktně zakázaný lektvar lze připravovat pouzeve zlatém kotlíku. V krvi Jednorožce se nechají rozvařit ostatní ingredience. Substance se nechá vychladnout a 24 hodin odstát.
Efekt: stálejší efekt než pouhé pití krve Jednorožce. Jeden litr lektvaru udrží osobu na hranici mezi životem a smrtí po dobu jednoho měsíce.

Sluneční lektvar

Přísady: vylisované srdce Bludníčka, dračí sliny, vysušené lístky Svítivky Ovíjivé
Příprava: v dračích slinách necháme vylouhovat srdce Bludníčka a lístky Svítivky. Postavíme na oheň a uvedeme do varu. Vaříme 30 minut, odstavíme z ohně a aplikujeme na tekutinu kouzlo Lumos. Po vychladnutí bude lektvar vydávat intenzivní světlo.
Efekt: vydává silné světelné záření po dobu jednoho týdnu. Skvělá náplň do lamp.

Veritaserum

Přísady: plášť Mozkomora, soví pera, hadí oči, listy Paměťovky Jasnozřivé, kopyto Kentaura
Příprava: nejdříve vyvaříme plášť Mozkomora. Do studeného vývaru nasypeme šest sovích per, dvě hadí oči a nastrouhané kopyto Kentaura. Zahřejeme na teplotu varu a mícháme dvacet minut. Necháme zchladit a třicet dnů louhujeme lístky Paměťovky. Potom opět zavaříme a vaříme, dokud lektvar nezíská svou typickou čirou barvu. Sléváme do malých flakónků.
Efekt: nejsilnější paměťový lektvar. Jeho použití je přísně kontrolováno ministerstvem kouzel. Používá se při výsleších. Je mocnější než kletba Imperius. Osoba, na kterou je Veritaserum použito, nedokáže vzdorovat a zodpoví všechny otázky po pravdě.

Vlkodlačí lektvar

Přísady: vlkodlačí chlupy, Měsíček Rolní, blána z dračího srdce, žíně z Jednorožce, pero z Fénixe
Příprava: z rozmixované blány, žíně a pera vytvoříme hustou kaši, kterou rozředíme vodou, ve které jsme předtím nechali vyluhovat Měsíček Rolní, natrhaný za prvního úplňku v měsíci. Lektvar uvedeme do varu a vaříme devět dní. Potom přihodíme devět vlkodlačích chlupů a necháme vychladnout. Lze připravovat pouze ve zlatém kotlíku.
Efekt: kombinací tří nejmocnějších čarovných substancí vzniká lektvar tak účinný, že dokáže potlačit i destruktivní chování vlkodlaka, který se po požití chová jako klidný pes.

Základní lektvar na léčení vředů

Přísady: sušené kopřivy, hlemýždi, dikobrazí ostny, drcené hadí zuby
Příprava: necháme rozvařit 200g sušených kopřiv, přidáme podušené hlemýždě a rozdrcené hadí zuby. Poté lektvar odstavíme z ohně a přidáme tři dikobrazí ostny. Pozor na správnou hmotnost kopřiv a na přidávání ostnů až po odstavení z ohně.
Efekt: lektvar léčící vředy, jeden z nejjednodušších.

Zmenšovací Dryák

Přísady: sedmikráskové kořeny, Scvrklofík, krysí slezina, housenky, šťáva z pijavic
Příprava:: do kotlíku postupně přidáme pár kapek šťávy z pijavic, nařezané housenky, jednu krysí slezinu, oloupaný Scvrklofík a najemno nakrájené sedmikráskové kořeny. Pozor, musí být zachováno toto pořadí !!! Pak necháme lektvar asi 10 minut vařit a na hodinu odstavíme.
Efekt: zmenšuje do desetinásobku původní velikosti.

Zvětšovací Dryák

Přísady: sedmikráskové kořeny, Scvrklofík, krysí slezina, housenky, šťáva z pijavic
Příprava: do kotlíku postupně vhodíme najemno nakrájené sedmikráskové kořeny, oloupaný Scvrklofík, jednu krysí slezinu, nařezané housenky a pár kapek šťávy z pijavic. Pozor, musí být zachováno toto pořadí !!! Pak necháme lektvar asi 10 minut vařit a na hodinu odstavíme.
Efekt: zvětšuje do trojnásobku původní velikosti.


Historie Magie

6. ledna 2010 v 12:00 | Ann |  Nezařazené
Historie Magie

(Termín je patrně odvozen z perského slova, které znamená "moc" nebo "velikost"; podobně v latině magnus znamená velký, v řečtině megas mocný, v sanskrtu "maha" znamená moc.) ve staré Persii byly mágy nazývány osoby, které byly schopny ovládat nadpřirozené síly (podle Porphyria je slovo magie perského původu a znamená posvátnou vědu). V mnoha dosud podaných vymezeních magie je nutno rozlišovat přístup okultistický, resp. hermetický a "vědecký" (kulturně antropologický, entologický). Kulturně antropologické pojetí magie se kryje s pojmem čarodějnictví (lidové čarodějnictví) a je v tomto smyslu zcela zavádějící. Příležitostně je zde magie také ztotožňována s šamanismem, což je rovněž nesprávné. Hermetikové předpokládají, že magie je pozůstatkem pradávné vědy o přírodě a dědictvím po zaniklé kultuře. Jiné názory chápou magii jako vědění a činnost, které se rozvinuly na základě dnes již zaniklých schopností člověka. Konečně třetí pojetí chápe magii jako vědu a činnost, kterou člověka naučili "padlí andělé", což by mohly být podle jistých hypotéz bytosti z jiné planety, pomineme-li esoterní význam výrazu "padlí andělé". Historicky vzato byla magie pěstována ve svatyních sterého Egypta, ale i v Persii, Babylónii, staré Indii a dalších prakulturách. Protože "nadpřirozeno", pojem, jímž je magie definována, je chápáno různě a má i historicky proměnlivý význam, jsou dosud podaná vymezení magie nejednotná a namnoze i neurčitá. Velcí mágové starověku, jako byli Mojžíš, Zoroaster, Apollónios z Tyany a další, nezanechali sami žádné vymezení magie. Gnostik Simon Magus nazýval magii "nejvyšší mocí". Římský filosof a básník Lucius Apuleius ve II. stol. po Kr. chápal magii, stejně jako Platón, jako "božskou vědu", která umožňuje styk s bohy, pomocí něhož lze dosáhnout jekéhokoli cíle. Apuleius tvrdil, že Pythagoras i Platón znali magii (oba byli do magie zasvěceni v Egyptě), ale nepoužívali ji, a že na magii se zakládalo vědění ve starém Egyptě, Chaldei, Persii a Indii. Podle Plinia zanechal perský mág Ostanes dílo o magii, ale zachovalo se jen jeho zdůraznění, že existuje několik druhů magie, nikoli však jeho vymezení magie. Apoleius se ve svém díle Zlatý osel (Metamorfózy) dotýká často problému magie, ale sám ji přesněji nevymezuje. Plotin ve svých Enneadách uvádí, že magii se zakládá na znalostech tajemných souvislostí mezi věcmi: magie je mu vědou o přitažlivosti a odpudivosti věcí - dnes bychom řekli, že magie je vědou o skrytých korespondencích mezi věcmi; ale to je jen jeden z jejích aspektů. Jamblichos ve svých Mystériích egyptských zaměňuje magii s jednou její formou - teurgií. V období renesance chápe Marsillo Ficino magii jako nástroj božského tvoření a rozlišuje ve své Apologii , dovolávaje se Platóna, rituální, ďábelskou a přírodní magii. Klasik západní magie H. C. Agrippa von Nettesheim (De occulta philosophia, kn. I.) chápe magii jako "nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody" a podává současně první systematickou teorii magie, kterou vyjadřuje ve dvou základních tezích: (1) všechny věci mají svou duši a projevuje se v nich duch světa, který je navzájem spojuje; (2) všechny věci se nacházejí na téže úrovni, vzájemně na sebe působí a předávají si své síly (tj. tzv. přírodní magie - magia naturalis). Jeho současník lékař T. Paracelsus von Hohenheim nazývá magii "nejvyšší moudrostí" a chápe ji jako jednotu vědy a umění. Renesanční filosof G. Bruno (De magia physica a jinde), který vysoce vyzdvihoval úroveň egyptské nagie, rozlišuje spirituální a přirozenou magii a chápe magii obecně jako schopnost vyvolávat příčiny skrytými způsoby psychologickými. G. della Porta (Magia naturalis, 1619), který se však zabýval jen tzv. přírodní magií, v ní viděl vrchol přírodních věd. Folosof a státník F. Bacon Verulámský (Instauratio magna, kn. III.) v rámci své klasifikace věd definuje magii velmi výrazně jako empirickou či experimentální metafyziku. Myšlenka, že magie je jakousi praktickou metyfyzikou, je zásadně správná. Ani novodobí autoři spisů o magii, dokonce ani ti, kteří se jí zabývali prakticky, nepodávají jednotné vymezení magie. Éliphas Lévi Zahed (Klíč k velkým tajemstvím) charakterizuje tajemství magie básnicky a označuje ji za první z věd; na jiném místě (Dějiny magie) tento autor říká, že "v Egyptě byla učiněna z magie univerzální věda, která byla formulována v dokonalé dogma" v Hermově Smaragdové desce Papus (La science des mages) nerozlišuje mezi magií, okultismem, hermetismem a esoterismem, ale na konci svého největšího díla o okultismu (Traité méthodique de science occulte, Paris 1891, s. 932) uvádí, že magie je aplikací okultního poznání v praxi. Toto okultní poznání formuloval v deseti tezích a později ve třech základních axiómech: (1) základním zákonem akce ve všech pláních universa je existence trojjedinosti; (2) existence korespondencí úzce sjednocuje všechny aspekty viditelného a neviditelného univerza; (3) existuje neviditelný svět, exaktní dvojník a neustálý činitel světa viditelného (La science des mages, 4. vyd. Paris 1956, s. 11). Ve své praktické magii chápe Papus magii jako vědu a umění a vzletně připojuje, že "synteticky posuzována, je magie vědou lásky", ale jinde ji opět považuje za "vědu a umění, jimiž člověk může poroučet neviditelným bytostem". Ani u velkého historika a systematika okultních věd C. Kieswettera nenacházíme žádnou přijatelnou definici magie. Zcela moderní praktik J. Boucher (1941) definuje magii jako "akce člověka v mimofyzické rovině". je to pojetí, z něhož chceme sami vyjít. Tomu je blízké pojetí P. Piobba, který uvádí, že magie začíná tam, kde končí fyzika, a že je tedy "vyšší fyzikou".
Filosofickým základem magie je magický idealismus, který je v podstatě rozvinutím klasického hermetismu, zejména jeho zákona trojnosti a učení o astrálním světle jako universální duši všeho jsoucího. Můžeme ovšem rozlišovat magii teoretickou, a zůstaneme-li u magie praktické, můžeme říci, že je - s výjimkou teurgie - prací s artrálem a v astrálu. Astrál, čili "duše" všeho jsoucího, ať už bytuje fyzicky, nebo jako věc pomyslná, je životní a tvořivou substancí všech věcí a jevů, bytostí a idejí. Zásahy v pláni astrální tak nutně vyvolávají účinky v pláni fyzické, jejíž dimenzí je i empiricky pojatá lidská psychika. A právě tyto zásahy do astrálu jsou podstatou magické praxe, resp. její nižší formy - psychurgie - a projevují se jako kauzálně nevysvětlitelné, i když mohou mít formu zdánlivě kauzální (jako je např. úraz nebo smrt způsobená zpětným odrazem nebo černomagickou operací: oběť černého mága umírá např. sebevraždou, ale její příčinou nebyl vnitřní psychický imperativ sebevraha, nýbrž imperativ astrální). Zatímco v interakcích mezi fyzickými objekty viditelného světa se uplatňují kauzální vztahy a princip determinismu, je magie založena na interakcích mezi světem fyzickým a astrálním, a uplat%nují se zde proto principy přírodním i společenským vědám neznámé. Jinak řečeno: na rozdíl od fyzika, chemika, technika, lékaře atd. způsobuje mág ve fyzickém světě účinky prostřednictvím astrálu, a to poměrně přesně vymezenou metodou. Protože hlavním prostředkem magie je astrální svět, empirickým vědám neznámý, nelze dost dobře její praxi charakterizovat koncepty empirických věd. Schematicky vyjádřeno jde o následující interakce:
Přijmeme-li jako fakt existenci astrálního světa a s ním související tezi o tom, že vnitřní podstatou všech entit jsoucna je jejich "duše", jeví se nám praktická magie skutečně jako "empirická metafyzika", či jako teoretická a praktická metapsychologie. Absurdní a neuvěřitelná se jeví magie jen tehdy, zastáváme-li přesvědčení, že v psychofyzické realitě existují jen empirickými vědami potvrzené kauzální relace mezi jejími objekty a že tyto objekty jsou úplné ve svých, empirickými vědami potvrzených strukturách, tj. že nemají žádnou transcendenci. Přijmeme-li pak za skutečnost existenci transcendentna a transcendentálna , můžeme říci, že magie je relací mezi transcendentálním subjektem mága a transcendentnem jeho objektu magické činnosti. Za transcendentálno lze považovat vše, co je v subjektu mimoempirické (tzv. transcendentální subjekt C. du Prela). ve výše uvedeném schématu jsou obsaženy pouze tři základní druhy magické akce, spadající do oblasti nižší magie, resp. psychurgie, v níž se pracuje s astrálem. Magik může zaměřit svou činnost na vlastní astrál a na astrální bytost (elementární duchové, "duchové" zemřelých osob a další). K prvnímu druhu akce patří i tvoření elementálů (umělých astrálních bytostí), a chápeme-li pojem magické akce široce, nikoli jen jako vědomě použitou metodu, tedy i tvoření larev. Schéma je ovšem nutným zjednodušením problematiky a jeho smyslem je pouze přiblížit podstatu nižší praktické magie. V magii samé se tyto skutečnosti vyjadřují esoterně a zcela jiným jazykem. V uvedeném schématu je obsažen ještě svět duchovní, který je předmětem vyšší magie - teurgie. Podle toho, na jaké úrovni mág pracuje, rozlišujeme psychurgii jako magii zaměřenou na práci v astrálu a teurgii jako magii zaměřenou na práci ve světě duchovním. Podle toho, k jakému cíli je magická operace zaměřena, rozlišuje se již odedávna: 1. magie bílá, jde-li o cíl eticky nezávadný; 2. magie černá, jde-li o cíl eticky závadný, tj. smyslem magické operace je poškození nebo zničení objektu operace. Hranice mezi oběma těmito druhy magie jsou však nejasné, což je dáno relativismem společenských mravních hodnot. Např. milostné očarování nemusí objekt vůbec poškozovat nebo mu působit újmu, ale donucuje ho k něčemu, co není v souladu s jeho intencemi. Černá magie se někdy definuje jako magické používání démonů, ale v magii není rozhodující prostředek, nýbrž cíl. V novodobé magii se ještě rozlišuje tzv. "červená magie", tj. nyní velmi oblíbená sexuální magie. Klasikové, jak už víme, třídili magii na přirozenou (magia naturalis) a nadpřirozenou (magia innaturalis). První byla spíše jakousi spagyrií, neboť pomocí utajovaných znalostí o skrytém působení bylin a různých fyzických objektů a úkonů vyvolávala účinky v psychofyzickém světě. Druhá byla prací v astrálu, resp. i ve světě duchovním, tj. zahrnovala psychurgii a teurgii.
Magik sám se obvykle na magické operaci podílí svým transcendentálním subjektem. Jsou-li dvěma hlavními činiteli magie vůle a imaginace, jak to zdůrazňoval zejména Paracelsus a jiní, není to vůle a imaginace, jak je známe jako fenomém empirické psychologie, nýbrž je to již imaginace a vůle magicky preparovaná, tj. transcendentální. K tomu slouží magický výcvik. Bez tohoto výcviku je praktická magie v podstatě nemožná, i když výjimečně lze docílit výsledků mechanickým, ale naprosto přesným, předepsaným způsobem, uvedeným v některé z příruček magie, za předpokladu pevné víry v úspěch. Pevná víra je přirozeným magickým činitelem a uplatňuje se zejména u čarodějů a čarodějnic. Původním cílem magie bylo ovšem ovládání přírodních sil, s nímž souviselo i poznávání jejich zákonů a historie (magie zvědná). Vývojem lidské kultury však byla takto pojatá magie postupně nahrazována technikou a vědami. Současně se stále více a více kultivovaný člověk odcizoval původní jednotě s přírodou, bytostnému vztahu k dnes již nevnímatelným dimenzím přírodního bytí - a ztrácel své přirozené magické schopnosti. Proto v určité etapě vývoje lidské kultury vznikla magie jako pokus uchovat tyto původní vztahy člověka; ještě později se stala už jen vzpomínkou. nedokonalá lidská řeč již nebyla s to zachytit původní svět magie, protože její pojmy již odrážely svět zcela jiný. Postupující úpadek morálky, přirozený důsledek zesilující se restriktivní funkce kultury a dehumanizačních vlivů civilizace zvláště, učinil znalost magie nebezpečnou v mysli egoistických jedinců, ovládaných potřebami bohatství, moci, sexu, pocity nenávisti, závisti a dalších. Uvádí se, že Egypťané po vpádu Hyksů skryli své znalosti magie a učinili z ní esoterní aenigmatickou vědu, která byla sdělována jen vybraným osobám, které se před tím musely podrobit velmi přísným zkouškám způsobilosti pro přijetí této vědy. Osob praktikujících dnes magii je velmi málo, i když zájem o magii je ve světě velký. Vztah k magii je motivován především zvědavostí a senzacechtivostí, jakož i zvláštním druhem romantismu, a je dnes především druhem vzrušujícího vztahu k tajemství a záhadám světa a lidského bytí. Magický svět sám jakoby střehl práh, jímž se vstupuje do jeho svatyně, a strašlivá, třikrát přicházející "strážkyně prahu" se snaží odradit jedince, který se rozhodl oddat se magii. Je to varovná viza, a mnozí se proto vracejí ke svým "pozlaceným okovům" tohoto světa, nebo je vášeň silnější než strach, strhává do pout "magického otroctví". Jen nemnozí přistupují k magii, aby se jí věnovali v jejím původním noetickém smyslu. Neboť jako na každé cestě vzhůru musí se ten, kdo se chce vážně zabývat magií v jejím původním, zejména gnoseologickém poslání, vzdát mnoha požitků tohoto světa. Současně ovšem pro mnohé je magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného; oddávajíce se magii jsou však neodvratně vtahováni do astrálních vírů lidských vášní a platí celým svým životem osudný krok k uskutečnění svého poživačného sobectví. V magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho neukojitelná touha, ať už je to touha po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, bohatství atd. Přirozeným důsledkem oddání se magii je oběť: ta je vyžadována již v rovině ceremoniální, ale vystupuje jako stín všeho, co bylo magií získáno, ať už v rovině čistého poznání, či v oblasti materiální. každý magický akt vychyluje ramena Hermových vah bytí a jeho tajemný činitel jim opět navrací rovnováhu. Běda tomu, kdo nedostatečně chráněn nebo lehkomyslně vnikl do krajů astrálna a nejistě se potácí šerem jejich plání plných nedohledných propastí. Jen ten, kdo získal Světlo a odhodil své okovy, se může odvážit vkročit do světa magie. Její historie je plna tragických osudů: J. Schöpfer, lehkomyslný nekromant, P. B. Randolph, divoký "rosekrucián", a další umírají vlastní rukou, Éliphas Lévi platí nejbolestnějšími zkušenostmi a umírá v bídě, nemocen a opuštěn, posedlý A. Crowley končí jako ubohá lidská troska, M. de Pasqually mizí beze stopy a Fausta si odnáší sám ďábel.
"Ideálem magie pracující na hmotě jest dokonalý, vítězný člověk ve smyslu světa, ideálem vyšší magie, pracující na duchu, je dokonalé chápání pravdy, krásy a dobra. Těmto vznešeným cílům podřizuje [magik] vše ostatní, práci a hmotné výhody pokládá za nedůstojné inteligentního člověka; uznává důležitost chudoby i smrti a nevzpouzí se jim, hmotnému světu a životu ve společnosti davu poskytuje jen to, co jest bezvýhradně nutno (...) Magie je pochopením rovnováhy bytí. Této rovnováhy člověk může využíti silou své inteligence" (J. Kefer: Syntetická magie, s. 37). Prameny evropské magie jsou zejména (...). Novodobým klasikem ecropské magie se stal exkomunikovaný framcouzský abbé Louis Constant (1810 - 1875), píšící pod pseudonymem Éliphas Lévi (Zahed), který mimo jiné vydal důležitou trilogii o magii: Dogma a rituál vysoké magie (česky 1919 ve zkráceném překladu), Dějiny magie (česky 1935, jen I. část) a Klíč k velkým tajemstvím (česky 1937 bez obrázků). Klasické tradice v magii shrnul ve svém díle francouzský okultista a lékař G. Encausse, publikující pod pseudonymem Papus (česky Základové praktické magie, 2. vyd. sv. I.-II.). Koncem 19. stol. pronikla do Evropy zejména z orientálních pramenů tantrické "levé stezky" sexuální magie, která silně ovlivnila dílo A. Crowleyho (1875 - 1947) a dnes je módním a dominujícím směrem západní magie. Směrem klasického hermetismu se ubírala francouzská škola Papusova, římská skupina "Ur" vedená vynikajícím hermetikem J. Evolou a pražská skupina hermetiků (P. de Lasenic - P. Kouhout, J. Kefer, a F. Kabelák). Německá magie (Th. Reuss, G. A. Gregorius - E. Grosche, Musallam - F. Sätler) šla cestou sexuální magie různě variované. Určitou syntézu této magie s jejími klasickými formami reprezentuje dílo na Západě velmi přeceňovaného F. Bardona. Významným představitelem severoamerické magie, rovněž převážně sexuální, byl P. B. Randolph (1825 - 1871) a Crowleyho žák, kriticky a synteticky orientovaný I. Ragardie (nar. 1907). Vyšší formu magie oživilo až po staletích dílo J. Kefera a Sadhu Mouniho, kteří se zabývali teurgií. Psychologizující zjednodušení praktické magie na "vizualizaci sigilií" představuje dílo O. A. Sparea (1886 - 1956), velmi blízkého A. Crowleymu, které směřuje ke stimilaci atavistických sklonů podle vzoru prastarých "dračích kultů" a principů "Zos - Kia". V tomoto směru pokračuje i dílo Peter Carolla (Liber Null) a tzv. "anarchomagie" R. Dukese, která je jako zjednodušená "psycho-magie", již namnoze jen předstíranou "magií" snobských "party", vydávaných za kroužky "mágů". Jazykem hermetismu řečeno: vyšší magie pracuje se 72 přírodními silami, které empirická věda nezná a které kabala označuje "božími jmény". Bereme-li pak magii jako jednu z cest k rozšíření vědomí , jsou základní směry těchto cest naznačeny v tzv. kabalistickém stromu. Východiskem je sefira Malkuth fyzického světa Assijah, jejíž cesty směřují do astrálního trojúhelníka sefir Hod, Jessod a Necah světa Jecirah - je to tedy cesta astrální, jíž každá megie, i vyšší, počíná. Přímá je cesta saturnská k sefiře Jessod, signifikované Lunou. Podrobnější popis těchto cest , metod magie či jejich forem se vymyká rámci tohoto pojednání. Pokud je předmětem magie psychurgické působení na fyzický objekt, tj. jde o účinky ve fyzickém, resp. psychofyzickém světě, buduje se magický rituál na čísle, které vyjadřuje předmět evokace. Jinou formu má rituál při operaci nekromantické, který je individuální. Přesně stanoven je postup při evokaci živlových bytostí a démonů, při vytváření elementálů a v některých dalších případech. Černá magie je v podstatě založena na interakci animálních prapodstat operatéra s jejich astrálními larvami a égregory. Proto se operatér stává obvykle obětí silných astrálních vírů, které tyto égregory - démonické bytosti vytvářejí. Je tedy projekcí vlastního démonického nevědomí na astrální shluky, které mají afinitu k obsahu tohoto nevědomí. Proto se černá magie stává osudově destruktivní a její rituály jsou namnoze silně afektogenní a perverzní. Naproti tomu magie vysoká či božská (magia divina) je založena na komunikaci s vyššími duchovními inteligencemi (anděli, génii), vývojově vyššími než člověk, a jejím cílem je čisté poznání a nadpozemsky intenzivní estetické dojmy (proto je teurgii velmi blízké umění, zejména hudba). Magik v jistém smyslu pracuje tedy s vlastním nevědomím, s jeho hlubokými, fylogeneticky prastarými strukturami, které se personifikují v bizarních tvarových kontaminacích, ale komunikuje také s bytostmi mimolidské povahy. Vzniká nyní kardinální otázka po podstatě zjevů, které jsou magickou evokací realizovány. Názor kritiků okultismu je ovšem ten, že se jedná o čiré halucinace, vyvolané jednak celkovým psychickým rozpoložením operatéra, který zjevy napjatě očekává, a jednak působením narkotických kuřidel, jejichž vliv může posilovat ještě povinný půst a jiné faktory. Naproti tomu okultisté sami jsou ovšem zase přesvědčeni o reálné existenci těchto zjevů a pokládají je za materializované obrazy. Od konce šedesátých let, kdy proběhly příslušné parapsychologické experimenty, bylo potvrzeno, že představy a později i halucinace se mohou materializovat. Tím však celý problém ještě není vyřešen.
Jsou magické zjevy materializované představy operatéra, nebo jsou to snad existující quasifyzické entity? Připustíme-li, že magie není jen zvláštním případem individuální metapsychologie a že tedy magik pracuje nejen se svým personifikovaným nevědomím, ale i s bytostmi jiného řádu, než jsou pozemští živočichové, tj. s bytostmi řádu astrálního a duchovního, je nutno připustit, že manifestace bytostí v magických evokacích mají materiální povahu a jsou nezávislé, alespoň relativně nezávislé na vědomí operatéra, tj. nejsou to pouhé halucinace ani materializované představy magika, nýbrž reálně existující materiální zjevy. Tyto materiální zjevy mají různé formy: jsou to především, jak už bylo uvedeno, zjevy bizarních živočichů nebo bytosti kontaminované z lidských a zvířecích tvarů, při projekci démonů jsou to často zjevy odporné a hrůzu vyvolávající, ale zásadně platí, že i démonické zjevy mohou být naopak příjemné a esteticky působivé. V průběhu evokace se vyvolaný zjev může měnit a přecházet z jedné podoby do druhé. Zjevy mohou být různě lokalizovány, pohybují se před čelem magického kruhu nebo kdekoli jinde v jeho blízkosti a jejich lokalizace může být usměrňována do tzv. "trojúhelníka zjevů", který je narýsován před čelní stranou magického kruhu. Astrálníbytosti ke svým projevům velmi často používají dýmu magických kuřidel, z něhož se jakoby formují. Právě tato skutečnost vyvolávala námitky kritiků magie, že jde o halucinace vyvolávané projekcí operatérových představ do obrazu dýmu kuřidel, asi jako promítáme určité představy do tvaru oblaků a jiných věmově nestrukturovaných podnětů, resp. že se jedná o iluze. Chybí tu však podstatný předpoklad vzniku vjemových iluzí, totiž ten, že podnětová precepční struktura je velmi proměnlivá (poměrně rychlý pohyb dýmu kuřidla a proměnlivost jeho tvarů a kontur). Zjevy lidských zvířecích či kontaminovaných tvarů nejsou ovšem jedinými zjevy při magických evokacích; uplatňují se zde dále efekty světelné a zvukové, zejména charakteristické zvuky připomínající kroky kolem magického kruhu, zvuky zvláštní, jakoby tlumené či z velké dálky přicházející vokální hudby, rytmické klepání nebo praskání, náhlé údery a ze světelných jevů zvláště charakteristické namodralé nebo nazelenalé světelné záblesky a jakési rychle vyšlehované světelné jazyky, zářící kulovité útvary, chuchvalce mlhy se zářícíma očima a jiné. Zvláštní třídu zjevů v evokativní magii tvoří neobvyklé přírodní úkazy, např. početné hejno černých havranů, hustý roj světlušek, útočící divoké zvíře apod. V teurgii jsou to i zjevy krajin, fragmentů různých scén, např. krátkodobý obraz skupiny tančících dívek atd. V podstatě jde o viditelnou materializaci "neviditelných entit".
Ve všech kulturách existují nějaké formy velmi primitivní magie, jež je vhodnější nazývat spíše čarodějnictvím nebo kouzelnictvím. Zcela zvláštním případem je tzv. šamanismus. Čarodějnictví je vlastně lidsky deformovanou, profanovanou magií, převážně "černou" (ale za jistých předpokladů velmi účinnou). Podobně existuje v každé kultuře nějaká více či méně vyspělá forma náboženství. H. Bergson (Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Praha 1936) spatřuje ve vývoji konfabulační schopnosti člověka společný pramen náboženství, mytologie a magie, což je však problematické již tím, že magii omezuje Bergson jen na kult: Magie se liší od náboženství právě tím, že není kultem - a není ani vírou, protože ve své praxi musí být nutně aplikací určitého vědění. Otázku vztahu magie a náboženství zodpovídají ovšem různí teoretikové a filosofové náboženství různě: magie je pokládána za druh animismu, tj. primitivního náboženství, náboženství je vyvozováno z magie nebo naopak magie z náboženství, přičemž magie je vždy kulturními antropology pokládána za znak kulturního primitivismu (T.-W. Danzel 1924 a další). Jako důvod tohoto hodnocení jsou uváděny naivní mantické techniky a amulety, nesmyslné "magické" úkony, jako je např. plivání, slaboduchá zaklínání apod. Raná stadia vývoje kultury nemůžeme pochopit bez magie, píše Danzel, a všude, v evropském středověku, ve staré Indii, Číně, Babylónu, ve starém Mexiku, Peru, Egyptě nacházíme bezpočet kultických, čarodějnických úkonů a předmětů, pokračuje dále tento interpret magie jako určitého systému pověr. Avšak ani Danzel, ani kdokoli jiný z těchto "kriticky pracujících" antropologů nevysvětluje trvalou existenci magie - a ani je nenapadne, aby k magii přiřadili též vynikající díla jejích klasiků. To, o čem píší, není totiž magie, jak ji chápe hermetismus, nýbrž jen její prostá, degenerovaná lidová forma. Jako pouhá pověra by však i toto lidové čarodějnictví muselo nutně zaniknout, neboť by nepřinášelo žádné výsledky, na něž je zaměřeno: víra spojená s praxí musí nutně podléhat zákonům psychologického zpevňování, tzn. že to, co nevede k cíli, nutně zaniká. Čarodějnictví se však udržuje až do současnosti - a i v zemích s vyspělou kulturou, jako jsou Itálie, Francie, Anglie a jiné, je čarodějnictví velmi rozšířeno. S přechodem kultury k technice však, podle Danzela, "magie" ustupuje do pozadí. Je pravda, že zaniká jako činnost veřejná, ale neztrácí se, a tak "homo faber" nenahrazuje nikdy "homo divinans". Magické vědomí původního člověka je jen potlačováno a překrýváno jinými vrstvami psychiky, ale nikdy nezaniká plně a udržuje se jako jakési magické povědomí. Magické vědomí samo pak není symptomem primitivní mysli, ale mysli zcela specifické, která, jak zde již bylo uvedeno, umožňuje úzké sepětí člověka s přírodou. Různé - i okultní - teorie o původu magie se vzájemně zcela nevylučují: magie mohla být funkcí "třetího oka" (E. Dacqué 1924), ale mohli ji člověku přinést i "padlí andělé", kteří "vábeni krásou lidských dcer sestoupili z nebe na zem", na vrchol hory Hermonu, "počali k nim vcházet a učili je kouzlům, zaříkáním a řezání kořínků a dřev a vyjevili jim byliny", plodíce s nimi "pokolení obrů" (Henochova kniha).
Atlantovští kolonizátoři Evropy pak mohli tyto poznatky o magii jen zdokonalit. Hypotéza "třetího oka", které mělo být uprostřed čela, není zcela nesmyslná a existují zoologické i paleontologické důkazy o jeho existenci. Jeho pozůstatkem má být epifýza, jejíž funkce je dosud objasněna jen částečně. Vztah moderního člověka k magii může být v určitých případech funkcí fylogenetické paměti a nikoli funkcí primitivizace jeho myšlení. A tak je zcela sporné kulturně antropologické pojetí "magie", jak je charakteristicky formulováno např. v Příručním slovníku naučném (Čs. akad. věd, Praha 1966, díl III., s. 12), kde je magie definována jako "(1) čarodějnictví, kouzelnictví, jeden z nejstarších elementů počátečního vývoje náboženství, fantastická víra v čáry a kouzla. Zakládá se na neznalosti přírodních zákonů a snaží se vysvětlit přírodní jevy představou, že existuje možnost, aby lidé pomocí kouzel a čar působili na okolní přírodu a jiné lidi (...) (2) primitivní obřady z této víry vyplívající". Tato "poprava" magie je ubohá nejen jazykově, ale především tím, že ignoruje fakta i rozdíly mezi pojmy; podobá se tvrzení, že chemie je domácí příprava vína z pampelišek. Takové zjednodušené a zcela sporné pojetí magie nacházíma zejména u J. G. Farzera (Zlatá ratolest, Praha 1977 - čes. překl. zkráceného vydání jeho vícesvazkového díla The golden bough, London 1911 - 1915). Na něj navazovali francouzští badatelé H. Hubert a M. Mauss (Exquisse d'une théorie génarale de la magie. Paris 1904). Frazer spatřoval v magii najen zárodek náboženství, ale i vědy a filosofie. Sám byl ve svých názorech pokračovatelem E. B. Taylora (Primitive culture); rozlišuje tři druhy "magie": sympatetickou, homeopatickou a kontagiózní (přenosnou): první se opírá o představy o příbuzenství věcí, druhá o jejich podobnosti a třetí o působení styčnosti mezi věcmi. To znamená, že mezi příbuznými a podobnými věcmi, které spolu přišly do styku, se vytváří "magický vztah" a jedna z nich pak může působit na druhou. V pojetí přenosné "magie", která je základem lidového čarodějnictví, se uplatňuje i princip "pars pro toto" (část za celek, tj. část věci reprezentuje věc celou), mimochodem ve své okultní účinnosti potvrzený experimenty A. de Rochase. Vyjadřuje fakt, že část reprezentuje celek, a tak i působení na část je působením na celek. Příkladem tohoto je kouzlo známé ve všech kulturách, "volt": z hlíny nebo vosku se zhotoví soška osoby, která má být očarována, a impregnuje se něčím z těla osoby (vlasy, kusem látky z jejího oděvu apod.). Pak se tato soška-volt různě "týrá", což se má projevit fyzickým poškozováním osoby, kterou volt reprezentuje. Jiný teoretik "magie" R. R. Marett (The threshold of religion, 1909) se pokusil vyložit vznik magie ze zvláštností emocionality primitivního člověka, jehož modelem, velmi sporným, má být mentalita určitých dosud přírodně žijících národů, ačkoli jsou nepochybně podstatné rozdíly mezi mentalitou pračlověka a současnými přírodně žijícími lidmi v australské buši nebo africkém pralese. Marett však nedokázal souvislosti hlouběji analyzovat, a tak mu magie, jako všem kulturním antropologům a etnologům, zůstala jen projevem psychologického primitivismu. Toto "primitivistické" - a neváháme říci primitivní - pojetí "magie" dovršil L. Lévy-Bruhl (La mentalité primitive, Paris 1922). Primitivní "magická" představa je podle těchto vědců vyjádřena zejména v pojmech "mana", "orenda" a dalších, které v různých kulturách znamenají nadpřirozenou sílu ulpívající na různých předmětech. Z toho se vyvinul tzv. fetišismus jako jedna z nejprimitivnějších forem přirozeného náboženství a pojem "tabu" (nedotknutelnost takových předmětů). Okultní, resp. hermetické pojetí magie formuloval zejména její renesanční klasik H. C. Agrippa z Nettesheimu (De occulta philosophia, sv. I.-III., Colonia 1531 - 1533), podle něhož, jak bylo uvedeno již na začátku tohoto textu, se magie zakládá na tom, že všechny věci mají svou "duši" a vzájemně se přitahují nebo odpuzují. Znovu formuloval základní principy magie francouzský hermetik Éliphas Lévi (Dogme et rituel de la haute magie, Paris 1856): 1) lidská vůle je materiální reálná síla, která usměrňuje a podmiňuje realizaci imaginace; 2) zprostředkujícím činitelem mezi mágovou vůlí a její realizací ve fyzickém i metafyzickém světě je "astrální světlo"; 3) magie se uskutečňuje v rámci korespondence mezi mikrokosmem (člověkem) a makrokosmem (vesmírem), podle níž každý psychofyzický element člověka koresponduje s určitým elementem vesmíru a naopak každý prvek vesmíru a jeho dění je dán v psychofyzické struktuře člověka a je vyjádřen symbolem. Řečeno velmi obecně základní pojetí je hylozoismus, resp. panpsychismus: magie sama pak ve své činnosti vychází z možnosti působení jedné "duše" na jinou "duši", což se děje prostřednictvím jejich astrálních podstat. Klíčovým pojmem magie je tedy astrál nebo astrální světlo, které je jakousi metafyzickou substancí světového nadvědomí, jakýmsi neviditelným substrátem životního dění či jakýmsi zvláštním biofyzikálním polem. Tento jednotný, filosofický základ magie je však v jejích různých kulturních formách vyjadřován různými termíny. Tak je třeba rozlišovat klasickou magii egyptskou, perskou a chaldejskou, dále magii řeckou a římskou, indickou a čínskou, magii černošskou a indiánskou a další. Novodobá magie evropská v sobě zahrnuje, kromě dalších vlivů, zejména magii kabalistickou, která tvoří relativně samostatný obor praktické magie, opírajíc se o aplikaci kabalistického pojetí světů na předmět magie v její praxi.
Z historie magie jsou známa v podstatě již jen jména jejích nejstarších představitelů: perský Ostanes, egyptský Petusirev, Zoroaster, gnostik Simon Magus. Legndární jsou thesalské čarodějnice, "čaroděj" Merlin, Numa Pompilius, doktor Johannes Faust (který však, jak dokázal C. Kiesewetter a jiní, byl historickou osobou), tajemný hrabě Cagliostro a další. Vlastní dějiny magie, v nichž se již lze opřít o ucelené prameny, začínají vlastně až teurgy alexandrijské školy z konce III. stol. po Kr. (Jamblichos, Porfyrios a Proklos); pokračují středověkou a renesanční magií s třemi klasiky: sponheimským opatem Trithemiem (J. von Heidenberg), jeho žákem H. C. Agrippou z Nettesheimu a Paracelsem (T. von Hohenheim). Renesanční magie pak vrcholí v díle anglického učence J. Dee (1527 - 1607). Faustovi (J. Sabelicus) je připisováno významné dílo Magia naturalis et innaturalis (1505; č. překlad II. části Magia innaturalis 1970). V téže době jsou v Evropě rozšiřovány proslulé Šalamounovy klíčky a jiné příručky evokativní magie, tzv. grimoáry, většinou bezcenné. Teprve na konci 19. stol. je v pařížské knihovně Arsenalu objevena významná příručka praktické magie - Abramelnova kniha o posvátné magii a ještě mnohem později arabský Necronomicon. Na konci 19. stol. dochází k oživení zájmu o magii v okultních řádech The Golden Dawn (Zlatá Jitřenka 1889) a Ordo Templi Orientis (Řád orientálních templářů), jakož i mezi francouzskými martinisty, z nichž vzešel řád Rose-Corix-Cabbalistique (1888) v čele s S. de Guaitou (1861 - 1897), duchovním žákem novodobého klasika magie Éliphase Léviho. Z těchto řádů a z americké hermetické společnosti Eulis (P. B. Randolph) se pak vyvinula současná euroamerická magie, převážně sexuální. Posledními známými praktikujícími a současně publikujícími magiky byli český okultista F. Bardon (U1958) a zejména předčasně zemřelý J. Boucher.
Magie reprezentuje nejvyšší hermetickou vědu a současně empirické potvrzení hermetického pojetí světa a člověka. Magický obraz světa, který podává, dalekosáhle přesahuje "skutečnost" zachycovanou empirickými vědami, tj. konvenčním způsobem myšlení a známými lidskými smysly a jejich znásobením vědeckými aparaturami. Ačkoli magie a věda, majíce různý předmět studia a různé metody zkoumání, se od sebe v mnoha směrech liší, dochází i k jejich určitému sbližování - jakmile věda narazí na nevysvětlitelné jevy a sezná, že je nucena zavést pro explanaci těchto jevů hypotézy, které jsou velmi blízké pojmům klasické magie, ačkoli jsou vyjadřovány jinými slovy. Tak vznikla tzv. transpersonální psychologie, která proniká do mimoempirické oblasti lidské pychiky a zahrnuje dnes i studium magie v její klasické a nikoli již zvrhlé podobě. Magické pojetí světa však souvisí s magickým vědomím, tj. s vědomím rozšířeným o zkušenosti čerpané z magické praxe. Proto pro mnoho lidí zůstane svět magie zabydlený démony a skřítky, tajemnými signaturami, plazivými fluidy a půlnočními květy, duchy stromů a oživlými roklemi, nočními tanci vil, bytostmi snů a myšlenek a všemi těmi rekvizitami zdánlivě naivního romantismu jen absurdní fantazií, jitřenou hlubinami neukojených přání, jakoby skutečností byl jen každodenní život, jímž se dnešní člověk stále více a více vzdaluje své bytostné podstatě. Nikdy ale neztratí svou touhu po "velké zkušenosti" a své vzpomínky na autentickou "velkou zkušenost" své prehistorické existence jako "homo divinas".

Černá magie

6. ledna 2010 v 11:59 | Ann

Černá magie


Černá magie - termín je patrně odvozen z perského slova, které znamená moc nebo velikost, podobně v latině magnus znamená velký, v řečtině megas je mocný, v sanskrtu mahamoc. Jejím základem, jak si mnozí myslí, není ubližování, zaklínání, proklínání a očarovávání, ale čistě a pouze využívání energie získané jejím užitím pro své potřeby. V bílé magii je jakýkoli magický úkon použit pro změnu či získání energie třetí straně - bez nároku na získání jakékoli energie pro sebe. V černé magii je tomu právě naopak. Pojmy jako zlá, negativní, špatná jsou tedy zavádějící termíny a to jen proto, že v této magii je prioritou získat co nejvíce energie pro sebe, ale neznamená to, že tuto energii nelze předat někomu jinému. znamená
Příklad: K černé magii nepostradatelně patří rituály, invokace, "kouzlení". Dobrým příkladem černé magie je Kniha Abramelinova, která má základ v Kabala a ukazuje, jak získat svého osobního anděla ku prospěchu svému, dále učí, jak ovládnout démony a jak správně zacházet s kabalistickými čtverci. Při čemž v celé knize je opakovaně doporučováno, že zájmem a cílem není škodit druhým, ale pouze získat pro sebe. Přesto a možná právě proto se dá kniha řadit do černé magie.

Zákony

V černé magii, ač se to nezdá, platí také zákony. Jedním a tím nejdůležitějším, který by měl každý mít na paměti, je zákon "akce a reakce". Nikdo by se neměl divit, že pokud vyvolá nějakou energii, bude mu tato energie vrácena a v dostatečné míře posílena, ať již bude záporná nebo kladná.

Praktikování

Pokud již někdo chce začít praktikovat černou magii, měl by si uvědomit, že tato magie není nic neškodného. Každý kdo chce začít praktikovat, by si měl uvědomit několik faktů :
Měl by být vyrovnaný sám se sebou. (Být vnitřně silný)
  • Být k sobě upřimný a nepouštět se do magických operací, které jsou nad jeho rámec možností.
  • Uvědomit si, že cokoli udělám, vrátí se mně posíleno.
  • Být si vědom toho, že černá magie nemá hranice a je velmi těžké rozeznat hranice přechodu pozitiva a negativa.

Církevní varování

Pohled církve (a to nejen katolické) byl, je a bude vždy varující. Dle jejího učení člověk nemá nahlížet věci,které mu nepřísluší - věštění a podobně. K ovlivnění počasí má dojít skrze přání-modlitbu. Co je nad to, je ze Zlého. Nejde o to škodit nebo neškodit, v tom rozdíl v černotě a bílosti magie není. Dokonce pojem bílá je zavádějící,jako by byla méně nebezpečná. Ona má jen menší sílu,proto může ovlivňovat jen trochu. Silná osobnost může odolat destrukci - tlakům,které na ni začnou vždy působit až do své smrti. Síly totiž vždy vyžadují něco za něco. Je to tvrdý obchod. Na druhou stranu se uznává, že za určitou cenu dostanou lidé, po čem v dané chvíli touží. Rozhodnutí je na každém. Upřímně horoskopy v časopisech jsou pro zasmání, ale někdy se kolem určitých lidí dějí věci a ono se na konec přijde na to, že si jenom zkoušeli kdysi zaříkávání. Exorcisté pak mají hodně co dělat, aby činy z nerozumu napravili. Zároveň ne vše tajemné souvisí s magií a rituály a rozlišování je v této věci asi úkol nejtěžší.

Upálení na hranici

6. ledna 2010 v 11:56 | Ann |  Nezařazené

Upálení na hranici


Upálení na hranici je forma trestu smrti, používaná k trestání nejtěžších zločinů. Touto formou byly trestány zejména velmi závažné náboženské prohřešky (kacířství, čarodějnictví) či závažné prohřešky proti tehdejší představě mravnosti (incest, sodomie), žhářství a také, zejména v novověké Evropě, travičství, které bylo chápáno jako těžší zločin než vražda.

Průběh popravy

V případě upálení na hranici dřeva existují dva způsoby upálení. První, pokládaný za o něco efektnější, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, která se později zapálila. Druhý byl užíván spíše v Anglii, Itálii a Francii, a spočíval v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř té byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.[1]
Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, leč mylná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva. Při tomto způsobu také často docházelo k tomu, že odsouzenec nezemřel v důsledku popálenin, ale v důsledku udušení nebo otravy oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které nevedly ke konečné smrti. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.
Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován - nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před smrtí zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky (např. byl odsouzenci na krk zavěšen váček střelného prachu).


Historie

Historie upalování na hranici je dlouhá, nařizoval ho již Chammurapiho zákoník, zmínky o něm je možno nalézt takév bibli (například Leviticus, 20,14, kde je upálení předepsáno jako trest za určitou formu incestu), byla užívána v Řecku i v Římě.
V antice se užívala také řada variant, většinou zvětšujících krutost trestu, například tzv. sicilský býk, dutá mosazná socha býka, v níž byl odsouzenec zavřen a socha byla poté rozžhavena, takže se odsouzenec zaživa upekl (tímto způsobem byl popraven např. svatý Eustach), nebo tzv. tunica molesta, oděv napuštěný hořlavinou a poté zapálený. V tomto případě ale nejde o upálení na hranici.
Upálení na hranici bylo často užíváno ve středověku (v této době bylo užíváno především jako trest za zločiny proti církvi, například kacířství a čarodějnictví, v tomto směru častými a okázalými popravami upálením na hranici proslula inkvizice). V tomto období bylo pro kacířství či čarodějnictví upáleno mnoho významných osobností, včetně například Jana Husa či Giordana Bruna (viz seznam níže).
V 18. století začalo být považováno za barbarskou praktiku a jako takové postupně přestalo být v Evropě užíváno. Poslední zákonná poprava upálením na hranici v Evropě se uskutečnila v roce 1834 v rámci španělské inkvizice.[2] V některých zemích ale upalování přežilo až do 20. století, převážně jako forma lynčování (například tzv. necklacing v Jižní Africe[3]), výjimečně i jako oficiální forma trestu smrti.[4] Ani zde však nejde o upálení na hranici v pravém slova smyslu.




Upálení mistra Jana Husa v Kostnici

Příklady upálených